Dělník sundal ze zdi Monu Lisu a odnesl si ji domů. Policie podezírala i Picassa

Čtyřiadvacet hodin prázdnoty

Úterý 22. srpna 1911. Malíř Louis Béroud vchází se svým kolegou rytcem do sálu Salon Carré. Zastaví se. Na zdi čtyři železné hřebíky. Nic víc.

„Kde je obraz?“ Béroud se ptá strážce. Ten pokrčí rameny. „Asi ho fotí Braun & Cie,“ odpoví lhostejně. Celých čtyřiadvacet hodin si nikdo nevšiml, že ze zdi zmizel jeden z nejcennějších kusů v muzeu.

Dělnický plášť a devět kilogramů odvahy

Neděle 20. srpna večer. Dělník Vincenzo Peruggia vklouzne do Louvru a schová se v úklidové komoře. Ráno v sedm, když muzeum ještě spí a uvnitř jen uklízejí, vyjde ven v bílém plášti. Vypadá jako kterýkoliv jiný řemeslník.

Vstoupí do Salon Carré. Sundá obraz. Devět kilogramů včetně rámu a skla – ne sto, jak si později vymyslely noviny. Na schodišti odšroubuje rám, zabalí dřevěnou desku do pláště. 77 krát 53 centimetrů čisté odvahy.

U východu zamčené dveře bez kliky. Peruggia zaváhá. Vtom kolem prochází instalatér Sauvet. „Pomůžu vám,“ řekne a odemkne mu vlastním klíčem. Zloděj v klidu odchází na vlak. Celá akce trvala sotva půl hodiny.

Géniové ve vazbě

Sedmého září 1911 policie zatýká básníka Guillauma Apollinaira. Pět dní ve vazbě. Důvod? Jeho bývalý sekretář kdysi z Louvru ukradl sošky. K výslechu je předvolán také Pablo Picasso – od stejného muže koupil dvě iberské hlavy.

Picasso u soudu psychicky kolabuje. V panice tvrdí, že Apollinaira vůbec nezná. Oba umělci jsou nakonec očištěni. S krádeží Mony Lisy neměli nic společného.

Fantom z Argentiny a americké miliony

Francie se třásla strachem. Američtí magnáti skupovali evropské poklady jako na běžícím pásu. Podezření padlo i na bankéře J. P. Morgana. Co když si objednal krádež pro svou sbírku?

Tato paranoia zplodila další legendu. Celou akci prý zosnoval argentinský podvodník Marqués Eduardo de Valfierno, aby mohl prodat šest dokonalých padělků americkým milionářům. Skvělý příběh. Jenže úplně vymyšlený. Novinář Karl Decker si ho v roce 1932 vycucal z prstu pro Saturday Evening Post. Historici to potvrdili.

Osmadvacet měsíců pod postelí

Skutečný zloděj? Vincenzo Peruggia. Obyčejný malíř pokojů. Dekoratér. Člověk, který v Louvru občas pracoval. Jeho motiv nebyl zisk. Byl to čirý vlastenecký omyl.

Peruggia věřil, že obraz z Itálie ukradl Napoleon. Chtěl ho vrátit domů. Jenže realita byla jiná. Leonardo da Vinci přivezl Monu Lisu do Francie osobně roku 1516 na pozvání krále Františka I. Ten ji od něj legálně koupil za čtyři tisíce zlatých eků. Napoleon ji pouze krátce vystavoval ve své ložnici v Tuilerijském paláci.

Osmadvacet měsíců. Tak dlouho leželo mistrovské dílo v kufru s dvojitým dnem pod Peruggiovým lůžkem v bytě v ulici rue de l’Hôpital Saint-Louis. Policie ho během té doby ani jednou nevyrušila.

Hrdina, který dostal sedm měsíců

Jedenáctého prosince 1913 Florencie. Peruggia se pokouší prodat obraz obchodníkovi s uměním Alfrédu Gerimu. Ten okamžitě volá úřady. Zloděj je zatčen.

V Itálii ho však nečeká lynč. Veřejnost ho oslavuje jako hrdinu a vlastence. Soud mu vyměří rok a patnáct dní. Později sníženo na pouhých sedm měsíců. Zbytek života prožije v klidu. Zemře přesně v den svých čtyřicátých čtvrtých narozenin, osmého října 1925.

Jak píše jeden ze sběratelů umění v diskusi na fóru Arthistory.cz: „Před krádeží Monu Lisu téměř nikdo neznal. Skutečnou superstar z ní udělal až její zloděj.“

Paradox dějin. Skromný malíř pokojů s omylem v hlavě stvořil největší uměleckou ikonu dvacátého století. Ne Leonardo. Ne král František. Ale Vincenzo Peruggia.