Vysychající Indie se vrací ke starověkým vodním systémům. Fungovaly lépe než ty dnešní

Paradox moderní doby: Když pokrok přináší žízeň

V 80. letech dvacátého století fungovalo v Indii přibližně 6 milionů vodních čerpadel. Dnes jich je v provozu přes 20 milionů – největší objem čerpání podzemní vody na celém světě. Tento masivní tlak na zásoby, které živí 1,4 miliardy lidí, však vedl k ekologické katastrofě.

Hlubinné vrty začaly vysychat. Krajina se proměnila v prach.

Dlouho se věřilo, že řešením jsou moderní betonové přehrady a otevřené kanály. Jde však o hluboké zakořeněný mýtus. Tyto stavby ztrácejí obrovské množství vody odparem vlivem spalujícího slunce a nedokážou doplňovat podzemní zvodně v celém povodí. Skutečná záchrana přitom celou dobu ležela zapomenutá pod nánosy suti.

Geniální inženýrství ukryté pod zemí

Tradiční vodní systémy, jako jsou stupňovité studny zvané baori, byly navrženy tak, aby lidem zpřístupnily vodu i v období dlouhého sucha. Jde o hluboké kamenné stavby zapuštěné do země, do nichž vedou schody. Jak hladina podzemní vody během sucha klesala, lidé mohli sestupovat stále níž. Hloubka zároveň pomáhala chránit vodu před přímým sluncem a omezovala její odpařování.

Jiný princip využívají johady – malé hráze a mělké nádrže budované tak, aby zachytily dešťovou vodu. Místo aby během monzunu rychle odtekla pryč, voda se za hrází zpomalí a postupně se vsakuje do půdy. Tím doplňuje podzemní zásoby, ze kterých mohou později čerpat studny. Tanka zase fungují jako podzemní zásobníky: zachycují dešťovou vodu a uchovávají ji pro období, kdy už neprší.

Každý z těchto systémů řeší jinou část stejného problému – jak co nejdéle udržet vzácnou vodu v krajině. Po staletí tak pomáhaly přežít v oblastech, kde se stává, že několik měsíců v roce téměř nezaprší.

Po třiceti letech voda opět přetéká

Jedním z nejúchvatnějších příkladů znovuzrození je stupňovitá studna Moosi Rani Sagar v rádžasthánském Alwaru. Tuto monumentální stavbu o rozloze půl hektaru nechal v roce 1815 vybudovat Raja Vinay Singh na památku maharádži Bakhtawara Singha a královny Moosi.

Po dekádách chátrání byla v roce 2021 zahájena její obnova.

A v roce 2025, přesně 210 let od svého dokončení, voda v této historické studni poprvé po více než třiceti letech přetekla přes chodník. Stabilní hloubka vody zde nyní dosahuje úctyhodných 9 metrů.

Podobný úspěch slaví i růžová pískovcová studna Toorji Ka Jhalra v Džódhpuru, postavená ve 40. letech 18. století manželkou maharádži Abhai Singha. Turistické portály sice tuto památku často prezentují jen jako estetickou kulisu pro skoky do vody, ale ve skutečnosti šlo o vysoce sofistikovaný inženýrský systém.

K čerpání vody do různých výškových úrovní a oddělených nádrží využíval takzvané perské kolo poháněné voly. Dnes je studna vyčištěná od suti a opět slouží jako zdroj filtrované pitné vody i místo pro rekreační koupání.

Muž, který vrátil život pěti řekám

Průkopníkem této renesance se stal Rajendra Singh z organizace Tarun Bharat Sangh. V roce 1985 zahájil v oblasti Gopalpura v Rádžasthánu ambiciózní projekt obnovy sítě johadů. Výsledky se dostavily okamžitě – hned po monzunu v roce 1986 se doplnily dříve vyschlé studny.

Mezi lety 1994 a 2007 bylo vybudováno přes 10 000 těchto struktur. Tento masivní komunitní projekt dokázal obnovit celoroční průtok u pěti dříve sezónních řek, včetně řeky Arvari v roce 1996. Tato proměna krajiny přímo pomohla 250 vesnicím, které se dříve potýkaly s fatálním nedostatkem vody.

Starověká znalost stavby nádrží se v komunitách nikdy zcela neztratila, protože je lidé často stavěli dál. Podle vědce Pratapa Moharany z vládního institutu pro výzkum pouští (CAZRI) v Džódhpuru se však v minulosti ztratila především politická vůle brát tyto systémy vážně.

Návrat k moudrosti předků jako státní priorita

V roce 2019 si vládní iniciativa dala za cíl zajistit pitnou vodu pro každou venkovskou domácnost a vybudovat 69 000 vesnických rybníků. Díky těmto nádržím a retenčním strukturám vzrostlo doplňování podzemních vod ze 14 miliard metrů krychlových v roce 2017 na 25 miliard metrů krychlových v roce 2024.

Indie tak ukazuje celému světu, že klíč k přežití v klimaticky nestabilní budoucnosti se může skrývat v moudrosti minulosti. A že ne vše, co je moderní, je automaticky lepší než to starověké.