V roce 1572 se na obloze objevila nová hvězda. Objev zbořil tisícileté dogma

Když se obloha náhle proměnila

Vzpomeňte si na poslední večer, kdy jste vyšli ven a zvedli hlavu ke hvězdám. Známá souhvězdí, stálý řád. Teď si představte, že tam najednou plane cosi nového, a je to viditelné dokonce i ve dne.

Přesně tohle zažili lidé v listopadu 1572. V souhvězdí Kasiopei vzplál bod o zdánlivé jasnosti −4,1 až −4,5 mag. Šestnáct měsíců – od listopadu 1572 do března 1574 – ho mohli sledovat pouhým okem. Pak zmizel stejně záhadně, jako se objevil.

V tehdejší společnosti, pevně spoutané dogmaty, vyvolal tento úkaz vlnu úžasu i hrůzy. Bylo to boží znamení? Předzvěst apokalypsy? Dánský astronom Tycho Brahe byl jiného názoru.

Detektiv bez dalekohledu

Tycho Brahe měl smůlu, že se nedožil vynálezu dalekohledu. Tento moderní přístroj byl poprvé použit až v roce 1608, sedm let po jeho smrti. Všechna měření slavného dánského vědce vznikla výhradně pouhým okem za pomoci mechanických přístrojů: sextantů a kvadrantů. Žádné čočky, žádné zrcadla.

Přesto Brahe dokázal, že nový objekt nemá měřitelný posun vůči stálicím. Musí ležet daleko za dráhou Měsíce. Tímto zjištěním zasadil ránu aristotelskému dogmatu o dokonalé a neměnné sféře stálic.

Své poznatky publikoval v roce 1573 ve spisu De nova et nullius ævi memoria prius visa stella (O nové hvězdě, jaká nebyla spatřena v paměti žádného věku). Právě odtud pochází astronomický pojem nova.

Kdo ji viděl první?

Ačkoliv je úkaz dnes znám jako Tychonova supernova, dánský astronom nebyl prvním, kdo ji spatřil. Prvním doloženým pozorovatelem byl německý astronom Wolfgang Schuler – zaznamenal ji již 6. listopadu 1572.

Nezávisle na něm ji před Brahem viděl také italský astronom Francesco Maurolico. Sám Tycho Brahe se na novou hvězdu poprvé podíval až 11. listopadu 1572.

Přesto právě jeho systematické pozorování a vědecký přínos mu zajistily nesmrtelnost v dějinách astronomie.

Zrození, které bylo ve skutečnosti smrtí

Dobový název stella nova – nová hvězda – v sobě nese obrovský paradox.

Tehdejší pozorovatelé se domnívali, že jsou svědky zrození nového vesmírného tělesa. Ve skutečnosti sledovali pravý opak: velkolepý zánik velmi starého bílého trpaslíka v těsném binárním systému.

Šlo o supernovu typu Ia. Bílý trpaslík dlouho odsával hmotu ze svého hvězdného společníka – hvězdy typu G2, podobné našemu Slunci, dnes katalogizované jako Tycho G. Čerpal z ní materiál, dokud nepřekročil Chandrasekharovu mez. Pak přišla termonukleární exploze, která společníka odmrštila obrovskou rychlostí do prostoru.

Co kdyby to vybuchlo dnes?

Pokud by dnes v naší Galaxii ve stejné vzdálenosti – přibližně 8 000 světelných let – vybuchla identická supernova typu Ia, dosáhla by na pozemské obloze jasnosti −4,1 mag.

Ve městě byste na obloze spatřili zářící bod viditelný i za plného slunečního svitu. V noci by tento objekt dokonce vrhal zřetelné stíny v oblastech s nízkým světelným znečištěním.

Pro moderní vědu by takový úkaz znamenal okamžité spuštění celosvětové sítě detektorů gravitačních vln a neutrin – ty by zaznamenaly signál ještě před příchodem viditelného světla. Optické teleskopy by musely použít extrémní clonění, aby nedošlo k poškození jejich citlivých senzorů.

Zbytek hvězdy je stále zachytitelný

Současný zbytek supernovy se nachází ve vzdálenosti 8 000 až 9 800 světelných let od Země. Je katalogizován jako rádiový zdroj 3C 10. Plynné obálky se stále rozpínají obrovskou rychlostí – přibližně 9 000 kilometrů za sekundu.

V roce 2008 se vědcům z Max-Planck-Institut für Astronomie podařil husarský kousek: zachytili světelné echo původní exploze odražené od mezihvězdného prachu s časovým zpožděním 436 let.

Supernova SN 1572, kterou lidé sledovali v roce 1572, tedy ještě tak úplně nezmizela. Její pozůstatky se rozpínají vesmírem dodnes a světlo původní exploze se k nám může vracet různými cestami. Astronomové díky tomu mohou tuto prastarou událost studovat znovu a znovu. Možnost pozorovat hvězdu přímo ve chvíli jejího konce ale mohou svým raně novověkým kolegům jen závidět.