Středověké knedlíky připomínaly karbanátky. Dnešní podobu dostaly z nouze

Hněv církevního reformátora

Ačkoli dnes vnímáme výraz „knedlík“ jako čistě české slovo, ve skutečnosti se k nám dostal s německými kolonizátory během 14. století. V českých zemích už tehdy existovali zastánci čistoty jazyka, kterým se cizí výrazy vůbec nelíbily. Jedním z nich byl sám Mistr Jan Hus.

Ten kolem roku 1412 ve svém spisu odsoudil Pražany i jiné Čechy za to, že mluví „napůl česky a napůl německy“. A jako příklad uvedl právě výraz „knedlík“, který tedy lidé po vzoru Němců používali namísto krásného českého slova „šiška“.

Nikdo si nedokáže představit, jak by se slavný reformátor rozčiloval v dnešní době. Stačila by jedna jízda tramvají, a hned by měl námět na novou mravokárnou knihu. Zatímco starší generace by mu jistě dala spoustu lajků, pro mladé by byl jen nudným boomerem.

Vraťme se ale ke knedlíkům, respektive šiškám.

Zapomeňte na mouku: Středověká šiška byla plná masa

Pokud byste se přenesli do středověku a objednali si knedlík, na talíři by vám přistálo něco zcela jiného, než na co jste zvyklí. Tehdejší šišky totiž neměly vůbec žádný moučný základ.

Šlo o luxusní kuličky z jemně nasekaného nebo utlučeného masa, nejčastěji telecího či vepřového. Maso se smíchalo se slaninou, kořením a vejci a následně se smažilo na sádle.

Svou strukturou a chutí tak tyto středověké knedlíky odpovídaly spíše dnešním karbanátkům nebo masovým kuličkám. Teprve na počátku 16. století se v knize Jana Severina Mladšího objevil recept na bezmasé šišky z mouky, smetany, vajec a koření, smažené na másle, a také první návod na vaření knedlíků ve vývaru.

V roce 1553 pak německá autorka Sabina Welserová popsala pečené knedlíky ze slepičího masa, sladkou variantu z rýže a mandlí i metodu vaření čistě ve vodě.

Od račího masa až po bramborovou záchranu

Zlom v historii knedlíků nastal po třicetileté válce v polovině 17. století. V důsledku poválečné chudoby a kritického nedostatku masa začaly v receptech dominovat moučné suroviny, zatímco masové varianty ustoupily do pozadí.

Přesto se v dobách hojnosti objevovaly neuvěřitelné receptury, jako například v kuchařce Kateřiny Koniášové z roku 1712, která popisuje knedlíky z račího a vyzího neboli jeseteřího masa.

Skutečnou revoluci však přinesly až hladomory v letech 1770 a 1816. Právě tehdy se jako nouzové řešení masivně rozšířil bramborový knedlík, ve kterém brambory nahradily nedostupnou mouku.

Stojí přitom za zmínku, že až do 19. století se knedlíky nikdy nepodávaly jako příloha k masu a omáčkám, ale vždy jako samostatné hlavní jídlo, často na sladko nebo jednoduše polité máslem.

Boj o knedlík

Knedlík dnes považuje za svůj tradiční pokrm hned několik národů. Češi, Němci i Rakušané se rádi chlubí, že ho vynalezli právě jejich předkové. Ve skutečnosti se jedná o společné středoevropské dědictví s kořeny sahajícími až do starověké Číny a Říma.

Dalším oblíbeným mýtem je legenda o vzniku karlovarského knedlíku. Traduje se, že vznikl v roce 1866 z nouze pro pruské vojáky, když jim kuchař narychlo uvařil staré housky s bylinkami. Historici však namítají, že jde o novodobou lidovou legendu, která nemá žádný reálný historický základ.

Ať už ho vynalezl kdokoli, knedlík zůstává symbolem společné historie Středoevropanů a s našimi sousedy nás přes všechny dávné spory dodnes spojuje u jednoho stolu.