Obří plaz s rozpětím křídel jako soukromé letadlo. Quetzalcoatlus polykal kořist vcelku

Skok do výšky jako startovací rampa

Představte si tvora vysokého jako dospělá žirafa, který se chystá vzlétnout. Quetzalcoatlus musel vyskočit téměř dva a půl metru vysoko, jen aby jeho gigantická křídla při rozmachu nenarazila do země. Teprve pak následovalo několik silných záběrů, které ho vynesly do oblak.

Váha kolem 250 kilogramů a rozpětí křídel 10 až 11 metrů – zhruba jako u moderního sportovního letadla – z něj činily jednoho z největších létajících tvorů, kteří kdy obývali planetu. Jenže na rozdíl od ptáků se nemohl jen tak rozběhnout a odrazit se. Jeho anatomie vyžadovala zcela odlišnou strategii.

Vědci dlouho pochybovali, jestli něco tak masivního vůbec dokázalo opustit zem. Starší teorie předpokládaly, že musel běžet a postupně nabírat rychlost. Vypadalo by to podobně, jako když vzlétá boeing. Tímto způsobem to ale nešlo. Křídla by se při každém kroku zaryla do půdy. Teprve detailní analýza kostry odhalila pravdu: tento obří plaz skákal jako basketbalista – asi dvakrát výš, než měl boky.

Zobák bez jediného zubu a jídelníček plný překvapení

Původně se myslelo, že Quetzalcoatlus byl pouhou verzí prehistorického supa – obrovský mrchožrout, který se vznášel nad krajinou a vyhlížel mrtvá těla dinosaurů. Fosilie nalezené hluboko ve vnitrozemí, daleko od tehdejšího pobřeží, tento obrázek podporovaly. Na rozdíl od jiných velkých ptakoještěrů, jako byl Pteranodon žijící u moře, se tento druh zdál být spíš suchozemským tulákem.

Anatomie jeho hlavy tomu ale neodpovídala. Třímetrový zobák bez jediného zubu nebyl stavěný na trhání masa z kostí. Spíš připomínal obří pinzetu. Další hypotéza zněla, že mohl vytahovat ryby z hladiny jako dnešní racek – s křídly nad vodou, zobákem pod ní. Ani to však nedávalo smysl. Krk a čelist neměly pro tento způsob lovu správný tvar.

Moderní výzkum nakonec přinesl překvapivé zjištění: Quetzalcoatlus se choval spíš jako gigantický čáp. Procházel se po otevřených plochách na svých čtyřech končetinách a do zobáku si cpal prakticky cokoli, co se tam vešlo. Ryby? Určitě. Ale taky malé plazy, obojživelníky, a možná dokonce mláďata menších dinosaurů. Kořist prostě spolkl vcelku – žádné žvýkání, žádné trhání.

Jeho tělo pokrývala jemná vlákna podobná srsti, ne peří – i když dostal jméno po aztéckém božstvu Quetzalcoatl, tedy Opeřeném hadovi. Ironie osudu.

Tři druhy na jednom místě

Když v roce 1971 Douglas Lawson objevil v Big Bend National Park stovky fosilních kostí, vyčnívaly mezi nimi obří zbytky levého křídla. Právě ty pak posloužily k popisu největšího známého ptakoještěra. Oficiální vědecké jméno – Quetzalcoatlus northropi – dostal až o čtyři roky později, přičemž druhová část odkazuje na Jacka Northropa, průkopníka letectví, jehož bezocasá letadla připomínala siluetu tohoto plaza.

V různých vrstvách hornin ležely i menší kosti. Desítky let nikdo nevěděl, co s nimi. Teprve nedávno vědci zjistili, že patří dvěma dalším druhům ptakoještěrů, kteří žili ve stejné době a na stejném místě – před zhruba 68 až 66 miliony let, těsně před koncem křídové periody.

Menší z nich, Quetzalcoatlus lawsoni (pojmenovaný po Lawsonovi), měl rozpětí křídel kolem čtyř a půl metru. Třetí druh, Wellnhopterus brevirostris, byl ještě kompaktnější – asi tři metry. Všichni tři sdíleli stejné mokřadní prostředí dnešního Texasu, ale pravděpodobně lovili různě velkou kořist, aby si navzájem nekonkurovali.

Křídla plná skrytých vláken

Jakmile se Quetzalcoatlus dostal do vzduchu, stal se z něj mistr plachtění. Odhaduje se, že mohl urazit až 16 tisíc kilometrů během jediného dlouhého letu – to je víc než vzdálenost z Evropy do Austrálie. Stačilo mu jen občas zamávat křídly, aby si udržel výšku nebo změnil směr.

Jeho křídla nebyla jen prostým kusem kůže napnutým mezi kostmi. Obsahovala hustě uspořádaná strukturální vlákna zvaná aktinofibrily, která jim dodávala pevnost a pružnost zároveň. Spolu s teplokrevným metabolismem to z něj dělalo vytrvalého letce, ne jen kluzáka.

Při přistání musel dramaticky zpomalit těsně nad zemí a dopadnout v okamžiku, kdy ještě měl dostatek rychlosti, aby nespadl jako kámen. Obrovská hlava mu přitom sloužila jako kormidlo – pomáhala řídit zatáčky a stabilizovat let.

Starší ilustrace ho často zobrazovaly jako obřího netopýra. Ve skutečnosti měl ptakoještěr zcela odlišnou stavbu křídel – táhla se především od předních končetin, zatímco u netopýrů jsou do letu zapojeny i prsty. Quetzalcoatlus byl plaz, který dobyl nebe vlastní cestou – a pak zmizel spolu s dinosaury před 66 miliony let.

Je až neuvěřitelné, jak daleko může evoluce zajít, když dá tvorům čas a prostor experimentovat. Můžeme být jen rádi, že nám něco takového dnes nelétá nad hlavou.