Česká kuchyně překvapila Francouze i Vlachy. Jak se jedlo za krále Jiřího z Poděbrad

Předsudky, které roztály u prostřeného stolu

Období po husitských válkách nebylo pro mezinárodní pověst českých zemí vůbec příznivé. Češi byli v očích tehdejší katolické Evropy zapsáni jako nebezpeční kacíři a divoši.

Vše se ale změnilo jednoho červnového dne roku 1464, konkrétně ve čtvrtek před svatým Petrem a Pavlem. Český pán Albrecht Kostka z Postupic tehdy uspořádal velkolepou diplomatickou hostinu. Pozvání přijali vzácní hosté, mezi nimi i rada milánského vévody Františka Sforzy a starší města Abbeville.

Cizinci přicházeli s obavami a despektem, odcházeli však naprosto ohromeni. Ukázalo se totiž, že kultura stolování a kvalita pokrmů v Čechách dosahovala té nejvyšší evropské úrovně.

Jak později ve svém díle Staročeské umění kuchařské z roku 1927 shrnul historik a etnograf Čeněk Zíbrt: „Chválili i mlsní Vlachové a Francouzové s jazýčkem labužnickým kuchyni českou.“

V zápisech z Deníku českého poselstva ku králi francouzskému se dokonce dochovala zmínka: „Podivili se tedy Vlachové labužníci. A ti sě velmi divili, že Čechové tak se pěkně a slušně mají v krmiech.“

Co prozradil Jiříkův rádce

Díky radám Pavla Žídka z Prahy, učence a lékaře, který působil na dvoře Jiřího z Poděbrad, si můžeme udělat docela dobrou představu o tom, co se tehdy objevovalo na stole českého krále a jeho šlechty.

Pavel Žídek nebyl jen obyčejný dvorní rádce. Studoval na několika evropských univerzitách a byl lékařem, filozofem a encyklopedistou. Pro Jiřího z Poděbrad sestavil rozsáhlý soubor praktických rad, který měl panovníkovi pomáhat při správě země i v každodenním životě. Jeho rady týkající se jídla jsou dnes pro nás cenným okénkem do královské kuchyně 15. století.

A co se tedy tenkrát podávalo?

Slepice, pávi, kachny a husy

Drůbež byla očividně velmi důležitá. Žídek Jiříkovi radí, aby se slepice, pávi, kachny a husy před porážkou alespoň dva týdny dobře vykrmovali zrním. Stejně tak měl být vykrmen vepř. Výjimkou bylo sele, které bylo podle něj dobré samo o sobě, protože se živilo mateřským mlékem.

A maso rozhodně nebylo bez chuti. Například slepici Žídek doporučuje připravovat se zázvorem, galgánem, muškátem, hřebíčkem a dalším kořením.

Kam se hrabe Šumava

Je překvapivé, jak pestrý byl tehdy výběr chleba. Představa, že ve středověku existoval černý chléb pro chudé a bílý pro bohaté, je značně zjednodušená. Žídek vyjmenovává na dvacet různých druhů – od jemného žemlového a žitného přes ječný, prosný, pohankový či rýžový až po preclíkový, oplatkový, koláčový a perníkový. Pokud se tedy domníváte, že rozmanitost pečiva v dnešních supermarketech dosahuje historického vrcholu, vězte, že v 15. století byste v pražských pekárnách valili oči.

Příliš mnoho chodů pro jeden žaludek

Když pomineme brambory a rajčata, které do našich zemí zavítaly mnohem později, česká kuchyně pozdního středověku se ve své pestrosti od té dnešní zase tolik nelišila. Kromě již zmíněné drůbeže se konzumovalo maso dobytka, šlechta si navíc mohla dopřávat i ryby, zvěřinu a divoce žijící ptáky včetně čápů a káňat. Na stolech jste našli i luštěniny, vejce, mléčné výrobky a různé druhy ovoce.

V čem se ale stravování od toho dnešního lišilo výrazněji, bylo množství zkonzumovaného jídla během jediného hodu. Ačkoli lékař Jiříkovi z Poděbrad doporučoval, aby se večeře skládala „z malých a lehkých jídel“, realita byla zřejmě odlišná. Svědčí o tom předpis z roku 1497, který stanovil, že rytíři mohou při večeři nabídnout hostům nejvýše šest krmí a při obědě sedm. U sedláků byl limit pět.

Obžerství Čechů bylo v druhé polovině 15. století viditelně tak vážným problémem, že musel zakročit zákon.

Předčasný konec oblíbeného krále

Sám Jiří z Poděbrad je na dobových vyobrazeních zachycen jako velmi korpulentní panovník. V posledních dnech života už byl natolik oteklý, že nemohl vstát z trůnu. Bylo by ale příliš jednoduché připsat jeho tělesnou konstituci pouze vydatné české kuchyni. Jiřího trápily vážné zdravotní potíže a jeho zavalitá postava mohla souviset i s hormonální poruchou či vážnou chorobou jater. Jeho předčasný odchod ve věku 50 let tedy nelze přičítat nezdravé stravě a přejídání. Dvorní lékař i rádce se opravdu snažili. Pouhá úprava stravy však nedokázala postupující nemoc zvrátit.