Život tam neměl existovat. Přesto vědci kilometr pod zemí našli drobného červa

Odvážná vize nadšeného biologa

Až do 80. let minulého století převládal názor, že život končí přibližně 30 centimetrů pod zónou běžné půdy. Pozdější objevy hlubinných bakterií však ukázaly, že hluboké podzemí je mnohem živější, než si kdokoliv představoval.

Průlom nastal v roce 1997, kdy byly v hloubce 2,8 kilometru objeveny bakterie. O několik let později přišel belgický biolog Gaetan Borgonie s odvážnou myšlenkou: pokud dokážou hluboko pod zemí přežívat mikroorganismy, proč by tam nemohli žít i drobní mnohobuněční živočichové?

Mnozí kolegové jeho teorii odmítali. Borgonie byl ale přesvědčený, že mikroskopické hlístice jsou natolik odolné, že zvládnou i extrémní podmínky.

Jako jehla v kupce sena

V roce 2008 zamířil výzkumný tým do zlatého dolu Beatrix v Jihoafrické republice. Z hloubky 1,3 kilometru čerpali teplou podzemní vodu vytékající z puklin hornin a filtrovali ji přes speciální filtry, které zachycovaly mikroskopické organismy.

Po přefiltrování více než šesti tisíc litrů vody našli drobného červa, který se od všech známých druhů výrazně lišil.

V roce 2011 byl oficiálně popsán jako nový druh a dostal jméno Halicephalobus mephisto. Odkaz na Mefistofela z Faustovy legendy připomíná jeho neobvyklý domov hluboko pod zemí.

Víme o něm jen díky náhodě

Vědci přitom málem o vzácný exemplář přišli. Nalezenému jedinci se totiž při zachycení ve filtru poškodil ocas. Takové zranění bývá pro hlístice obvykle smrtelné.

Naštěstí šlo o samici schopnou partenogeneze, tedy rozmnožování bez samce. Než uhynula, stihla naklást osm životaschopných vajíček, díky nimž mohli vědci nový druh podrobně prozkoumat.

Od té doby se žádného dalšího ďáblova červa v dole Beatrix najít nepodařilo.

„Měli jsme neuvěřitelné štěstí,“ vzpomíná Gaetan Borgonie. Bez těchto několika vajíček by možná existence tohoto živočicha zůstala navždy neznámá.

Jak může přežít tam, kde by vše ostatní zahynulo

Podzemní prostředí je téměř bez kyslíku, panuje zde vysoká koncentrace metanu a teplota se pohybuje kolem 37 °C. Voda, ve které červ žije, byla podle radiokarbonového datování oddělena od atmosféry přibližně čtyři až šest tisíc let.

Výzkum DNA ukázal, že ďáblův červ má neobvykle vysoký počet genů pro tvorbu takzvaných proteinů tepelného šoku. Ty chrání buňky před poškozením vysokou teplotou a umožňují organismu fungovat v prostředí, ve kterém by většina jiných živočichů nepřežila.

Další studie publikovaná v roce 2024 odhalila, že vysokým teplotám je přizpůsoben i enzym zodpovědný za buněčné dýchání. Při běžné pokojové teplotě ale pracuje mnohem méně účinně a červi v laboratoři jsou méně aktivní.

Podzemní svět bez jediného paprsku slunce

Ďáblův červ není v podzemí sám. Žije v ekosystému tvořeném bakteriemi, houbami a dalšími mikroskopickými organismy, které získávají energii z chemických reakcí v horninách, nikoli ze slunečního světla.

Po smrti se tělo hlístice rozloží a stane se součástí tenkého mikrobiálního povlaku na skalách. Živiny se vracejí zpět do oběhu a pomáhají udržovat celý tento neobvyklý ekosystém v chodu.

Podle odhadů vědců se v hluboké biosféře může nacházet až pětina veškeré mikrobiální biomasy na Zemi. Objev ďáblova červa posunul hranice života zase o kus dál.

„Když jsme našli červa v takové hloubce, co všechno nám ještě uniká?“ zamýšlí se geomikrobioložka Karen Lloydová z University of Southern California. „Je to svět plný možností.“