Odkud se vzali pojídači hříchů. Podivný zvyk přežíval jen v malé části Británie

Nataša Slánská 31. července 2026 13:44 • 3 min. čtení
Moody still life featuring a rustic setting with bread, onions, and a clay pot on a wooden table.
Zdroj obrázku: Photo by Matvei on Pexels

Zní to jako temná středověká legenda. Nešťastníci z okraje společnosti, kteří jedí hříchy zemřelých, aby si vydělali pár drobných na chleba. Ve skutečnosti však nejde o zvyk ze středověku a rozhodně nebyl rozšířený po celé Evropě. Pojídači hříchů působili především na pomezí Anglie a Walesu během 17. a 18. století a šlo spíše o místní lidový zvyk než o součást církevních obřadů.

Chléb měl převzít hříchy zemřelého

Tradice to byla opravdu prazvláštní. Po smrti člověka rodina pozvala takzvaného pojídače hříchů (sin eater). Byl to většinou velmi chudý člověk z okolí, který si tímto způsobem vydělával na živobytí.

Na tělo zemřelého nebo do jeho těsné blízkosti položili krajíc chleba, někdy doplněný o sůl a korbel piva. Věřilo se, že jídlo na sebe symbolicky převezme všechny nevyznané hříchy zemřelého.

Po krátkém obřadu pojídač chléb snědl a zapil ho pivem. Za svou službu dostal několik mincí a odešel. Podle lidové víry tím na sebe převzal duchovní břemeno zemřelého, jehož duše pak mohla pokojně odejít.

Nebyl to kněz ani léčitel

Pojídači hříchů neměli nic společného s církví. Naopak šlo o lidovou tradici, která existovala vedle oficiálních křesťanských obřadů.

Lidé, kteří tuto práci vykonávali, pocházeli téměř vždy z nejchudších vrstev společnosti. Přestože si za každý obřad vydělali několik mincí, jejich postavení nebylo záviděníhodné.

Mnozí sousedé se jim vyhýbali. Věřilo se totiž, že člověk, který na sebe opakovaně bere cizí hříchy, přináší smůlu nebo je duchovně poskvrněný. Pojídači hříchů tak často žili na okraji společnosti.

Přesný původ rituálu není znám

Nejstarší dochovaný popis pochází od anglického starožitníka a folkloristy Johna Aubreyho, který jej zaznamenal v rukopisu Remaines of Gentilisme and Judaisme z let 1686 až 1687. Popsal v něm, že se tento zvyk praktikuje v hrabstvích Herefordshire a Shropshire na hranici s Walesem.

Řada historiků se domnívá, že tradice může být mnohem starší. Někteří ji spojují se středověkými lidovými zvyky, jiní dokonce s biblickým motivem obětního kozla, na něhož byly symbolicky přeneseny hříchy celého společenství. Přímé důkazy pro tak starý původ ale chybějí.

Poslední známý pojídač hříchů zemřel až ve 20. století

Za posledního doloženého pojídače hříchů bývá považován Richard Munslow z vesnice Ratlinghope v hrabství Shropshire.

Nebyl to žádný vyvrhel ani tulák. Živil se jako farmář a této neobvyklé role se údajně ujal především proto, aby byl prospěšný své komunitě.

Zemřel v roce 1906 ve věku 73 let. Jeho hrob u kostela svaté Markéty se dochoval dodnes a připomíná jeden z nejpodivnějších lidových zvyků britských ostrovů.

Více symbol než cokoli jiného

Dnes historici považují pojídače hříchů především za součást lidové víry, která měla pozůstalým přinést pocit, že jejich blízký odešel ze světa smířený.

Nešlo o všeobecně uznávaný náboženský obřad ani o rozšířený evropský zvyk. Právě naopak, šlo o poměrně vzácnou tradici omezenou na několik oblastí západní Británie, která postupně zanikla s proměnou společnosti a ústupem lidových pověr.