Britští studenti odhalili přísně tajnou sovětskou základnu. Stačilo jim k tomu rádio z druhé světové

Dopplerův efekt učitelé většinou vysvětlují na houkající sanitce. Jak se sanitka blíží, siréna zní vyšším tónem. Když se vzdálí, siréna zeslábne a naše ucho vnímá tón jako nižší. V podstatě jde o změnu frekvence v závislosti na vzdálenosti vůči pozorovateli.

Gymnaziální učitelé Geoffrey Perry a Derek Slater byli nadšenci, kteří se s teoretickým výkladem látky nespokojili. Svým žákům chtěli názorně ukázat, jak taková změna signálu vypadá v praxi. A tak přitáhli do třídy starý vojenský přijímač, na kterém jednoho květnového dne roku 1960 zachytili pípání sovětské družice Korabl Sputnik 1.

Začalo to jako zájmový kroužek

Lampový komunikační přijímač Marconi CR-100 pocházel z druhé světové války a původně sloužil britské armádě. Derek Slater ho koupil v roce 1958 poté, co zjistil, že jeho starší aparatura nedokáže naladit frekvenci na 20 megahertzů, na níž vysílaly sovětské družice.

Rádio to bylo zastaralé, ale studentům mohlo názorně ukázat, jak se takové signály družic zachytávají. Učitelé založili něco jako zájmový kroužek, který mladé zájemce o radiovou technologii sdružil. Jako první se do něho přihlásily studentky z dívčího gymnázia Kettering. Ve volných hodinách seděly u přístroje, monitorovaly signály a zapisovaly průchody družic. Později se přidala i skupina chlapců. V roce 1964 už kroužek nesl oficiální název Kettering Grammar School Satellite Tracking Group.

Družice, která letěla v nezvyklém sklonu

Studenti se postupně naučili data přesněji interpretovat. S pomocí oběžných parametrů a ručních výpočtů odhalovali sklon dráhy, periodu oběhu i pravděpodobné místo startu.

Dne 17. března roku 1966 škola zaznamenala něco neobvyklého. Družice Kosmos 112 vyletěla na dráhu se sklonem asi 72 stupňů k rovníku, zatímco dřívější mise série Kosmos běžně vzlétaly se sklonem kolem 65 stupňů. Nezvyklá byla i oběžná doba.

Geoffrey Perry vypočítal, že Kosmos 112 nemohl odstartovat ze známého komplexu u Aralského jezera a naznačil existenci jiného odpalovacího místa, které leželo možná poblíž jižního cípu souostroví Novaja Zemlja.

Z praktického vyučování špionážní detektivka

Od té chvíle už ketteringský zájmový kroužek přestal připomínat obyčejné „laborky“ a změnil se v opravdovou rozvědku.

Každý další start družic Kosmos sloužil jako indicie k odhalení sovětské základny, o níž dosud nikdo oficiálně nevěděl. Jednoznačný důkaz studentům a jejich vedoucím poskytl až v říjnu roku 1966 Kosmos 129. Stopy jeho startu vedly do průsečíku 63. stupně severní šířky a 41. stupně východní délky. Školní glóbus ukázal, že se kousek od tohoto bodu nachází městečko Pleseck.

Sověti existenci základny přiznali až po 17 letech

Perry objev oznámil na setkání Britské meziplanetární společnosti 3. listopadu 1966 a souřadnice publikoval ve Flight International. Západní zpravodajské služby o zařízení už věděly, takže škola neodhalila Pleseck dřív než experti. Vtip spočíval v tom, že se informace o tajné sovětské odpalovací rampě dosud nedostala na veřejnost. Nikdo nepočítal s tím, že ji odhalí nadšenci z obyčejného britského gymnázia.

Sám Sovětský svaz formálně uznal existenci Plesecku teprve v roce 1983. Do té doby uplynulo 17 let od chvíle, kdy studenti v Northamptonshiru zakreslili jeho polohu na mapu. Oficiální status kosmodromu pak základna získala až v roce 1994.

Zájmový kroužek gymnázia Kettering možná neobjevil Ameriku ani nepřinesl žádný zlom do průběhu studené války. Síla tohoto příběhu spočívá v něčem dočista jiném: svět zjistil, že studenti s válečným rádiem, tužkou a školním glóbem dokážou prolomit informační monopol supervelmocí.

A může to být také inspirace pro všechny děti, které nebaví fyzika. Obor to vůbec nemusí být nudný, když ho propojíte s matematikou a budete naslouchat signálům, které nikoho jiného nezajímají.