Co vám Angelika zatajila. Jak to skutečně vypadalo na dvoře Ludvíka XIV.

Na začátek je nutné uznat, že autorka knižní přelohy Anne Golonová nenapsala jen tak nějaký laciný ženský román. Příběh je samozřejmě smyšlený a stejně tak i hlavní hrdinka. A ačkoli se alchymisté v raném novověku snažili ze všech sil, nikomu z nich se nepodařilo přeměnit olovo v ryzí zlato. To všechno k beletrii patří. Román přesto nebyl zcela vycucán z prstu. Golonová při psaní skutečně studovala prameny o francouzském dvoře a mnoho historických rešerší pro ni sepsal její manžel Serge, jenž v titulcích filmového zpracování figuruje jako spoluautor předlohy.

Jak filmaři Angeliku přibarvili

Filmoví tvůrci k nelibosti spisovatelky vytvořili oslnivou podívanou, které dominuje atraktivní blondýna v upjatých korzetech a s líčením typickým pro 60. léta minulého století. Kočičí oči přitom v 17. století ještě v módě nebyly. Tehdejší ženy v první řadě zdůrazňovaly bledost obličeje bílými pudry a nejvýraznějším prvkem jejich tváře bývaly rty namalované jasnou červení.

Představitelka Angeliky Michèle Mercierová musela při natáčení nosit tak těsné kostýmy, že si v nich kolikrát nemohla ani sednout. Je pravda, že král Slunce Ludvík XIV. si na korzety potrpěl, a jejich nošení ženám na svém dvoře dokonce přikazoval. Nešlo mu ale o vosí pas a nejspíš ani netoužil po tom, aby dámy ve šněrovačkách nemohly dýchat. Korzety se mu líbily z důvodu, že zdůrazňovaly ženské poprsí. Ultraštíhlá Angeličina silueta tak ve filmu byla kapku přehnaná.

Zámek ve Versailles ještě nebyl hotov

Mnoho diváků nejvíce miluje třetí díl, který se odehrává převážně v prostředí oslnivého zámku ve Versailles. Ludvík XIV. si místo zamiloval už v dětství, kdy ho sem otec na čas poslal, aby ho ukryl před epidemií neštovic. Když se stal králem, uvědomil si, že by ho malebná lokalita mimo Paříž mohla ochránit i před obávanou Frondou, sérií povstání proti absolutní moci.

Ve Versailles stál původně jen malý lovecký zámeček a okolí bylo plné bažin. Vystavět obrovský palác obklopený rozlehlými zelenými zahradami nebyla v 17. století záležitost několika let. Zámek vznikal postupně a stejně postupně se proměňoval i park. Když sem Angelika kolem roku 1666 zavítala jako „čokoládová markýza“, místo muselo připomínat spíš velké staveniště než reprezentativní královskou rezidenci. Některé části zámku se teprve stavěly, bažiny se vysoušely, terén se vyrovnával a kanály se hloubily.

Je ale pravda, že některé části areálu už byly obyvatelné a Ludvík XIV. v nich pořádal velkolepé slavnosti.

Přísná hierarchie

Okázalý život ve Versailles měl být výrazem královské neomezené moci. Šlechta se sem nesjížděla jen na okázalé večírky, většina dvořanů zde přímo bydlela. Být blízko králi přinášelo společenskou prestiž i ekonomické výhody. Ludvík XIV. si touto psychologickou fintou u šlechty vybudoval podporu, kterou jeho otec ztratil.

Webové stránky zámku Versailles uvádějí, že na konci jeho vlády samotná budova zámku nabízela 189 pokojů pro dvořany a dalších 20 apartmánů pro prince. V celém areálu mohlo být ale ubytováno až 7000 lidí! O tom, zda budete spát v útulném zámeckém pokoji, nebo v hospodářské budově vedle koňské stáje rozhodovalo vaše postavení. Na dvoře vládla přísná hiearchie a jen tak někdo se do blízkosti krále dostat nemohl.

Není tedy příliš pravděpodobné, že by markýza pocházející z chudší venkovské šlechty okamžitě získala komnatu hned vedle samotného krále Slunce. Angelika by svůj život u dvora začínala spíš v prostém domku v blízkosti močálů.

I když… kdo ví. Ludvík XIV. měl pro krásné ženy slabost a mohl si dělat, co chtěl.

A jak to bylo s hygienou?

Romantické filmy nám neukazují, kam si dvořané ve Versailles chodili takzvaně odskočit. Představa Versailles s chodbami pokrytými výkaly je však přecijen podle historiků zkreslená. Stejně tak je mýtus, že se král Slunce koupal jenom jednou či dvakrát za život.

Otázka hygieny byla palčivá a na královském dvoře se neustále řešila. Jak rostl palác, přibývalo i nočníků a latrín. Dnes bychom jejich počet vzhledem k obrovskému počtu stálých obyvatel a hostů považovali za nedostatečný. Prostory zámku asi dvakrát nevoněly, ale to neznamenalo, že by to tehdejší šlechtě nevadilo nebo že by na to byla zvyklá.

Spíš to bylo tak, že se areál Versailles velmi rychle zalidňoval a praktická vybavenost zaostávala. Situace se změnila až v průběhu 18. století, kdy se už pozornost panovníků nemusela tolik soustředit na samotnou výstavbu a obrátila se směrem k přízemnějším záležitostem.

Slavná Angelika by si každopádně při příchodu do Versailles zacpávala nos. To by se ovšem do romantického filmu nehodilo. Zůstaňme tedy u ideální představy královského dvora jako prostředí, kde jsou vaším největším nepřítelem dvorské intriky, a nikoli bakterie. Nakonec, romantický žánr je tu od toho, abyste se zasnili a odpoutali se od toho nudného, racionálního všedního dne.