Šílenství jménem Klondike: Tisíce lidí obětovaly všechno pro iluzi, která většinu z nich nakonec zničila

Skutečný objevitel v tichu divočiny

Všechno to začalo 16. srpna 1896 na Králičím potoce, který byl později přejmenován na Bonanza Creek. Právě v tomto odlehlém koutě kanadského teritoria Yukon narazila skupina hledačů na nevídané bohatství.

Skutečným objevitelem, který zlato fyzicky jako první spatřil a vytáhl z vody, byl údajně domorodec Keish, známý také jako Skookum Jim Mason z kmene Tagišů. Historické záznamy však často připisují tento úspěch americkému zlatokopovi Georgi Carmackovi.

Ten přitom pouze zaregistroval objevný zábor na své jméno v osadě Forty Mile dne 21. srpna 1896. Ne že by chtěl Keishovi upřít slávu. Učinil tak jednoduše z obavy, že by kanadské úřady registraci napsanou na původního obyvatele neuznaly.

Kolem tohoto historického okamžiku koluje i další mýtus týkající se ženy jménem Shaaw Tláa alias Kate Carmack. Lidové legendy vyprávějí, že zlato objevila ona při praní prádla nebo mytí nádobí v potoce. Historické výzkumy však jasně dokládají, že Kate v době samotného nálezu zůstala v rybářském táboře u ústí řeky Klondike a průzkumu se vůbec neúčastnila.

Rok ticha a náhlé celosvětové šílenství

Mnoho lidí se domnívá, že masové šílenství vypuklo okamžitě po srpnovém nálezu. Omyl. V roce 1896 nastala pouze lokální horečka mezi zlatokopy, kteří již v oblasti Yukonu fyzicky pobývali. Zbytek světa neměl o bohatství ukrytém na severu ani tušení.

Skutečná globální lavina se utrhla až v červenci 1897. Tehdy totiž do přístavů v San Franciscu a Seattlu dorazily parníky Excelsior a Portland. Tyto lodě přivezly náklad tuny zlata, což okamžitě rozpoutalo masovou hysterii.

Na cestu na sever se náhle začalo chystat přibližně 100 000 odhodlaných migrantů. Většina z nich netušila, co je čeká.

Peklo jménem Chilkoot: Jeden rok přežití na zádech

Kanadská severozápadní jízdní policie si byla dobře vědoma krutých podmínek na severu. Zavedla proto přísné pravidlo: každý, kdo chtěl překročit hranici, musel mít zásoby jídla a vybavení na jeden celý rok.

To představovalo zhruba 450 kilogramů jídla. S další výstrojí se celková hmotnost výbavy vyšplhala na 900 kilogramů. Téměř tuna nákladu na jednoho člověka.

Pro průměrného zlatokopa to znamenalo obrovskou finanční i fyzickou zátěž. Nákup této povinné výbavy plus lístek na loď stál tehdy 500 až 1 000 dolarů, což v přepočtu na dnešní ceny představuje závratných 350 000 až 700 000 korun. A to byl teprve začátek utrpení.

Legendární průsmyk Chilkoot byl totiž příliš strmý pro jakákoliv tažná zvířata. Zlatokop tak musel celou tunu nákladu vynést nahoru po částech na vlastních zádech. To znamenalo vyšlapat takzvané Zlaté schody, což bylo 1 500 schodů vytesaných přímo v ledu, celkem 30x až 40x za sebou.

Aby přepravil své zásoby na vzdálenost pouhých 60 kilometrů, nachodil v extrémním mrazu celkem přes 1 500 kilometrů. Představte si tu fyzickou i psychickou zátěž.

Kruté vystřízlivění v Dawson City

Když tito vyčerpaní lidé v létě 1898 konečně dorazili do Dawson City, čekala je ledová sprcha. Všechny bohaté potoky, jako byly Bonanza či Eldorado, byly již od let 1896 až 1897 kompletně zabrané místními starousedlíky.

Pro nově příchozí nezbylo téměř nic. Většina z nich skončila bez jediného kousku zlata.

Pierre Berton, kanadský historik, spisovatel a rodák z Dawson City, jehož vlastní otec byl jedním ze zlatokopů, smutný příběh shrnul slovy:

Na sto tisíc lidí se vydalo na sever za vidinou rychlého zbohatnutí, ale do Dawson City jich fyzicky dorazilo jen zhruba 30 až 40 tisíc. Z nich pouze kolem čtyř tisíc nějaké zlato skutečně našlo a jen nepatrná hrstka z nich si toto bohatství dokázala udržet.

Hledači zlata byli nakonec nuceni pracovat jako námezdní dělníci za pouhých 10 dolarů na den, nebo se vrátili domů s obrovským dluhem a podlomeným zdravím. Celé toto šílenství pak definitivně skončilo v září 1899, kdy byla objevena nová ložiska zlata v Nome na Aljašce a většina zlatokopů se okamžitě přesunula tam.

Vítězové, kteří nikdy nedrželi pánev v ruce

Celá tato historická kapitola ukazuje hluboký lidský paradox. Na Klondiku totiž nakonec nevydělávali ti, co sem přišli hledat zlato. Velké peníze tekly především lidem, kteří prodávali zlatokopům všechno, co potřebovali k přežití a hledání drahého kovu. Dawson City se během horečky proměnilo v rušné město plné obchodů, hotelů, restaurací, barů a dalších služeb. Ceny zboží přitom kvůli obrovské poptávce vystřelily vzhůru.

A zatímco tisíce mužů putovaly přes náročné horské průsmyky, mrzly, hladověly a riskovaly život, jiní pochopili jednoduchý princip: když tolik lidí najednou vyrazí hledat zlato, někdo jim musí prodat lopaty, oblečení, jídlo, koně, ubytování a alkohol. Pro mnoho z nich byla zlatá horečka výnosná právě proto, že žádné zlato nikdy hledat nemuseli.

Tisíce životů zničených. Miliony utracených úspor. A na konci? Jen hrstka skutečných vítězů – a ti většinou nikdy nedrželi rýžovací pánev v ruce.