K zapálení sovětského tanku jim stačily sirky a noviny. Škodu hradit nemuseli z absurdního důvodu

Bylo 21. srpna 1968, když kolem pražského Národního muzea projížděl sovětský tank a mířil k ikonické soše svatého Václava. Kamarádi Otto Černý a Miroslav Wimmer si všimli, že z nádrží na zadní části uniká nafta. Obrněný stroj měl kromě této závady poškozené i pásy a v zatáčce výrazně zpomalil. Mladým mužům probleskl hlavou nápad.

Miroslav našel v kapse sirky a zapálil noviny. Otto je hodil na vytékající nádrž.

„Nafta hoří blbě, ale na druhý pokus se mi podařilo hodit noviny a ono to blaflo,“ zavzpomínal po letech pro Český rozhlas Radiožurnál.

Hořící tank sjel asi do poloviny Václavského náměstí, kde zastavil. Jeho posádka vyskočila ven a snažila se ho uhasit. Škoda byla viditelně veliká, protože ho už vojáci znovu nenastartovali. Ohořelé vozidlo odtáhli až po dvou dnech.

Osudový zápis v deníku

Otto s Miroslavem zdaleka nebyli jediní, kdo sovětským tankům průjezd českými městy znepříjemnil.

„Hodně kluků prokopávalo nádrže, zamalovávali průzory v tancích, házeli do pásů dlažební kostky nebo ocelová lana,“ vyprávěl Otto.

Jeho čin by se byl ztratil v moři jiných a nikdo by ho za něj nebyl popotahoval, kdyby si vše pečlivě nezapsal do deníku.

Když ho v roce 1971 zatkla Státní bezpečnost kvůli pokusu zorganizovat odbojovou skupinu, deník u něj našla. Zápis o zapáleném tanku vyšetřovatelům přidal důvod si na něm smlsnout. A došlo i na zatčení Miroslava, který byl toho času na vojně.

Žádný tank v Praze nikdy nebyl a Pražané ho beztak vítali s nadšením

StB vyslýchala Miroslava celých šest týdnů. Jeho manželka, která zrovna porodila, neměla tušení, kam se ztratil. Při výslechu mu vyšetřovatelé ukázali fotografii ohořelého tanku. Situace vůbec nevypadala dobře. Mladému muži hrozilo vězení, a navíc povinnost zaplatit velkou škodu.

Absurdita režimu se ale projevila v plné síle. Sovětská strana československým soudruhům odpověděla, že žádný zničený tank nezaznamenala. Podle oficiálního stanoviska Moskvy totiž sovětské tanky nikdy Československo neokupovaly. A pokud by nějaký náhodou do Prahy zavítal, místní občané by k němu přeci nikdy nezaujali nepřátelský postoj.

Celý incident se tedy logicky nemohl nikdy odehrát.

Tresty přesto padly

Soud nemohl mladé muže odsoudit za něco, co oficiálně nikdy neudělali. Otto Černý proto dostal „jen“ pět let natvrdo za organizování odbojové skupiny a Miroslav Wimmer podmínku za to, že kamaráda neudal.

Otto později emigroval do Švédska a do rodné vlasti se vrátil až po mnoha letech.

Jejich čin nebyl hrdinstvím ani mladickou nerozvážností. Byl to výraz odporu, který Sověti nechtěli přiznat. Z dnešního pohledu tento příběh dokonale vystihuje absurditu doby, kdy na Václavském náměstí dva dny stálo ohořelé torzo tanku, jenž vlastně nikdy neexistoval. Stejně jako oficiálně neexistoval odpor lidí, kteří se proti okupaci postavili.