Luxusní loď obeplula svět bez jediného natankování. Přístavy ale před ní zavíraly brány

Atomový velvyslanec, který měl světu ukázat jinou tvář jádra

Rok 1955. Americký prezident Dwight D. Eisenhower stojí před mikrofonem a oznamuje program „Atoms for Peace“ – Atomy pro mír.

Atomová energie nemusí jen ničit. Může stavět, pohánět, léčit. Výsledkem této vize se stala loď navržená společností George G. Sharp, Inc. a postavená v loděnici New York Shipbuilding Corporation v Camdenu. Cenovka? Neuvěřitelných 46,9 milionu dolarů.

21. července 1959 první dáma Mamie Eisenhowerová rozbíjí o trup láhev šampaňského. Loď sjíždí po skluzu do vody. Zatím ale jde jen o prázdnou ocelovou skořápku. Skutečné jaderné srdce dostane plavidlo až v prosinci 1961. Teprve 20. srpna 1962 vyplouvá z Yorktownu na svou první skutečnou cestu. O dva dny později, 22. srpna, kotví v domovském přístavu Savannah v Georgii.

Plovoucí palác s reaktorem místo kotelny

181,66 metru dlouhý kolos, 23,77 metru široký. V útrobách plavidla duní tlakovodní reaktor Babcock & Wilcox o tepelném výkonu 74 MW. Pohání dvě parní turbíny De Laval. Maximální rychlost je 24 uzlů.

Ale skutečný zázrak tkví jinde. Na jedno nabití uranovým palivem dokáže loď urazit zhruba 300 000 námořních mil. To je vzdálenost, při které by běžné plavidlo muselo nesčetněkrát tankovat.

Šedesát pasažérů má k dispozici kajuty, za které by se nestyděl ani luxusní hotel. Je tu také bazén. Kino. Knihovna. O bezpečnost a pohodlí se stará posádka 124 lidí. Loď není jen technologický demonstrátor. Je to plovoucí výkladní skříň amerického způsobu života.

Matematika, která nevyšla

Vypadalo to jako převrat v lodním průmyslu. Modelová trasa: 450 000 námořních mil. Jaderná loď spálí 74 kilogramů uranu. Nula emisí CO2. Běžné nákladní plavidlo té doby? Přibližně 110 milionů litrů těžkého topného oleje. Ekologicky jasná výhra.

Ovšem ekonomicky? Katastrofa.

Provoz je ročně o 2 miliony USD ztrátovější než u konvenční lodi. Specializovaní jaderní inženýři berou násobky běžných platů. Pojistné šplhá do astronomických výšin. Každá kontrola znamená prostoj. A k tomu ještě doprovodné servisní plavidlo, které musí loď neustále sledovat.

Tři rány, které projektu zlomily vaz

Prvním problémem byl už jen hybridní design. Loď má být zároveň luxusní osobák i nákladní plavidlo. Ve skutečnosti není pořádně ani jedno, ani druhé. Málo místa na náklad, složitý přístup do podpalubí. Kompromis, který nefunguje.

Druhá rána: peníze a lidé. Jaderní inženýři berou víc než kapitán. Běžní palubní důstojníci protestují, stávkují. Napětí na palubě roste. Mzdy žerou zisk rychleji než reaktor uran.

Třetí úder přichází zvenčí. Každý zahraniční přístav znamená měsíce vyjednávání o odpovědnosti za případnou havárii. Austrálie říká ne. Nový Zéland zavírá brány. Japonsko odmítá. Loď s nulovými emisemi nemůže plout tam, kde by byla nejvíc potřeba.

Komerční nákladní provoz trvá od roku 1965 do roku 1971. Dne 10. ledna 1972 je loď oficiálně vyřazena ze služby.

Zbyl jen tichý odkaz

Dnes plavidlo kotví v Baltimoru v Marylandu. Prochází finální dekontaminací a vyřazováním reaktoru z provozu. Erhard Koehler, manažer vládní agentury MARAD zodpovědný za projekt NS Savannah, však doufá, že sama loď rozebraná nebude.

„Naším cílem není loď sešrotovat,“ řekl Koehler. „Chceme, aby byla nějakým způsobem zachována.“

Loď, která dokázala obeplout svět bez natankování, skončila navždy zakotvená. Ne kvůli technologii, ale kvůli strachu, penězům a nedůvěře. Možná je to škoda.