Vesmír je jako kynuté těsto s rozinkami. Jeho střed nikdy nenajdete

Hned první chybou je představovat si Velký třesk jako výbuch obřího granátu. Něco v jednom bodě explodovalo a hmota se rozletěla do všech stran. Problém je v tom, že na samém počátku ještě „strany“ neexistovaly. Neexistoval ani sám prostor, takže se do něho nemohlo nic rozlétnout. Prostor se teprve začal rozpínat.

Vesmír jako kynuté těsto

Astronomové tento proces přirovnávají ke kynutí těsta, do kterého jste přidali rozinky. Jak těsto kyne, všechny rozinky se od sebe postupně vzdalují. Ať jste na kterékoliv z nich, budete mít pocit, že se všechny ostatní rozinky vzdalují právě od vás.

Žádná z nich ale není uprostřed. Rozpíná se totiž celé těsto. Rozpíná se celý ten „střed“, který hledáme.

Astrofyzik Perry Phillips z Gordon College to popisuje jednoduše:

„Galaxie, které se od nás vzdalují, se nepohybují prostorem. Rozpíná se samotný prostor, který galaxie unáší s sebou.“

Tento jev, který astronomové pozorují díky takzvanému červenému posuvu světla (redshift), patří dnes k nejlépe doloženým vlastnostem vesmíru. Už ve 20. letech minulého století měření ukázala, že téměř všechny vzdálené galaxie se od nás vzdalují. Výjimkou jsou jen některé blízké galaxie, jejichž pohyb ovlivňuje vzájemná gravitace.

To znamená, že Velký třesk neproběhl na jednom konkrétním místě. Odehrál se všude současně. Každý bod dnešního vesmíru byl kdysi součástí extrémně horkého a hustého raného vesmíru.

„Nemůžete mít statický vesmír. Buď se rozpíná, nebo se smršťuje,“ říká Phillips.

Můžeme říct, že jsme středem vesmíru?

Kupodivu ano… ale úplně stejně jako každá jiná galaxie.

Ať byste stáli kdekoliv v pozorovatelném vesmíru, viděli byste prakticky totéž – ostatní vzdálené galaxie by se od vás vzdalovaly. Stejný dojem by měli obyvatelé galaxie vzdálené miliardy světelných let.

Nejde tedy o to, že bychom byli výjimeční. Výjimečné je samotné rozpínání prostoru.

Co je za vesmírem?

Tady začíná být fyzika trochu komplikovaná.

Mnoho kosmologických modelů připouští, že vesmír může být konečný, ale přitom nemá žádný okraj. Je to podobné jako povrch Země. Když budete cestovat stále jedním směrem, nikdy nespadnete přes hranu. Nakonec se vrátíte na místo, odkud jste vyšli.

Jenže tady podobnost končí.

U Země víme, že je obklopena vesmírem. Nabízí se tedy otázka: Co obklopuje samotný vesmír?

Podle současné fyziky možná vůbec nic. Je to proto, že vesmír není objekt umístěný v nějakém větším prostoru. Vesmír je samotný prostor. A naše mysl si nic jiného představit neumí.

Stejně jako nemůžeme ukázat prstem a říct: „Tady byl začátek“, nemůžeme ani označit konkrétní konec. Ta představa možná přesahuje hranice našeho běžného chápání. Ale právě to je na přemýšlení o vesmíru tak fascinující.