Donutila manžela vrátit se k dalekohledu. Díky tomu učinil životní objev

Frustrace u řeky Potomac

Srpen roku 1877. Americký astronom Asaph Hall III zírá do okulárů obřího 26palcového Clarkova refraktoru a vidí jen mlhu. Hustou, lepkavou, stoupající z řeky Potomac přímo k čočce dalekohledu. Noční obloha nad Washingtonem se mu posmívá. Mars je tam někde nahoře, ale jeho měsíce? Ty zůstávají neviditelné.

Hall je vyčerpaný. Unavený bezvýsledným pátráním. Rozhodnutý to definitivně vzdát.

V tu chvíli však zasáhne Chloe Angeline Stickney Hall. Výjimečná matematička, sufražetka a jeho bývalá učitelka geometrie, kterou se kdysi na škole marně pokoušel nachytat na neřešitelných příkladech. Přísnou učitelku v sobě nezapře ani tentokrát a zažene frustrovaného astronoma zpět k dalekohledu.

Sám Hall to později otevřeně přiznal: bez povzbuzení své manželky by byl hledání vzdal.

Matematička, která stávkovala

Angeline byla prokazatelně lepší matematičkou než její manžel. Zpočátku mu s výpočty drah pomáhala zdarma. Jenže s touto prací okamžitě sekla v momentě, kdy jí Asaph odmítl za její matematické výpočty vyplácet plat odpovídající muži.

Vstoupila do stávky. Odmítla dělat bezplatnou kalkulačku.

Přesto – nebo možná právě proto – v klíčový moment donutila manžela jít pracovat. A to vedlo k historickému úspěchu.

Kosmická brambora s rodinnou pečetí

Výsledkem tohoto manželského tlaku byl objev dvou měsíců. Ten větší dostal jméno Phobos – po řeckém bohu strachu a paniky. A je to opravdu podivné těleso.

Představte si kosmickou bramboru o rozměrech pouhých 27 × 22 × 18 kilometrů. Extrémně nepravidelnou. Vysoce porézní. Připomínající spíše volně sypanou hromadu suti než pevný monolit.

Nejvýraznějším rysem tohoto měsíce je obří kráter o průměru devíti kilometrů. Dostal jméno Stickney – na počest rodného příjmení Asaphovy manželky. Náraz, který tento kráter vytvořil, byl tak silný, že Phobos tehdy jen těsně unikl úplnému rozpadu.

Časový paradox slavného objevu

Kolem přesného data objevu Phobosu a jeho menšího sourozence Deimosu dodnes panují drobné nejasnosti. Některé zdroje uvádějí pro Phobos 17. srpen, jiné 18. srpen. Rozpor má však zcela logické vysvětlení.

Vychází z tehdejšího používání astronomického času, který před rokem 1925 nezačínal o půlnoci, ale až v poledne. Podle washingtonského času byl Phobos spatřen 17. srpna v 16:06. Pokud však tento okamžik převedeme do moderního občanského času a standardu UTC, k objevu došlo až 18. srpna 1877.

Stejný posun platí i pro Deimos, který byl v občanském čase objeven 12. srpna.

Neodvratná cesta do záhuby

Teď přichází temnější část příběhu. Phobos drží v celé Sluneční soustavě jeden fascinující a zároveň smrtelný rekord.

Obíhá ve výšce pouhých 6 000 kilometrů nad povrchem Marsu. Je to nejnižší oběžná dráha měsíce vůči mateřské planetě. Oběhne Mars třikrát za jeden marsovský den. A slapové síly planety ho neustále brzdí a stahují dolů rychlostí zhruba 1,8 metru za století.

Tento neúprosný mechanismus povede za 30 až 50 milionů let k definitivnímu zániku měsíce.

Jakmile Phobos sestoupí pod kritickou hranici takzvané Rocheovy meze, slapové síly Marsu překonají jeho vlastní soudržnost. Křehká hromada suti se rozpadne na miliony kusů. Ty kolem Marsu vytvoří dočasný prstenec podobný tomu u Saturnu. Největší úlomky nakonec dopadnou na marsovský rovník.

Proces destrukce přitom podle planetárních vědců z NASA a Brownovy univerzity už dávno začal. „Phobos je v podstatě odsouzenec k smrti. Slapové síly Marsu ho neúprosně táhnou dolů“, potvrzují vědci.

Rýhy na jeho povrchu, které dříve považovali za následky dávného nárazu, jsou ve skutečnosti ranými známkami strukturálního selhání. Gravitační síly Marsu už teď měsíc pomalu trhají zevnitř.

Takže příště, až se zadíváte na Mars, vzpomeňte si: tam nahoře obíhá malý měsíc, který je odsouzen k zániku – pomalu, ale jistě se rozpadá na kusy.