Mrazivá pustina, kterou nikdo nechtěl. Proč Rusko za mizivý peníz prodalo Aljašku Spojeným státům

Vše začalo v roce 1741, kdy Vitus Bering, dánský mořeplavec ve službách ruské armády, překonal průliv, který dnes nese jeho jméno. Pro cara Petra Velikého tak objevil nové území a s ním i bohaté zdroje pro obchod s kožešinami. Ačkoli sám Bering záhy zemřel na kurděje, jeho muži se vrátili domů s hromadou mořských vyder, lišek a tuleňů.

Osídlení Aljašky ale nebylo snadné. Podnebí tady nedovoluje běžné zemědělství, a tak ruské osady zrovna nevzkvétaly. Dohromady zde mohlo trvale pobývat jen několik stovek mužů, přičemž maximální číslo se odhaduje na 800.

Když došly vydry, nikdo už sem nechtěl

Jak Rusové intenzivně lovili, populace vyder i tuleňů se rychle tenčila. Obchod s kožešinami za několik dekád přestal vynášet a osadníci neměli důvod zde zůstávat. Do Petrohradu to bylo děsivě daleko. A naopak pro ruského cara bylo logisticky i finančně náročné tak vzdálenou krajinu udržet pod kontrolou.

Nikdo netušil, že se tu skrývá zlato, natož aby si někdo v hlavě představoval nějakou ropu. Nepředstavovali si to ani Američané.

Sewardova mraznička

V roce 1859 Rusko oficiálně nabídlo Aljašku Spojeným státům americkým ke koupi. Tehdejší americký ministr zahraničí William Seward po nabídce nadšeně skočil. Ze svých politických kolegů byl téměř jediný. Senátoři sice transakci schválili, ale mnozí z nich mumlali, že jde o zbytečně vyhozené peníze. Dobový tisk rozhodnutí nazýval „Sewardovou pošetilostí“ a Aljašku „Sewardovým mrazicím boxem“. Všeobecně se mělo za to, že je tato severní zmrzlá pustina naprosto k ničemu a Americe nepřinese žádný užitek.

Seward ale smýšlel jinak. Aljašku považoval za strategické území, které Spojeným státům usnadní cestu do Orientu a pomůže získat převahu v Pacifiku.

Rusko na druhé straně bylo vyčerpáno Krymskou válkou a nutně potřebovalo rychlou finanční injekci. Ruský vyslanec ve Washingtonu Edouard de Stoeckl, který dohodu podepsal, si navíc uvědomoval, že jeho země může o Aljašku přijít i jiným způsobem. Nebyla tam žádná armáda, která by ji bránila. Bylo lepší ji včas odprodat a mít za to aspoň nějaké peníze. A třetí důvod byl rovněž strategický: Rusové raději přenechali území Američanům, než aby se ho zmocnili Britové. Obava z britské nadvlády v oblasti Pacifiku ostatně strašila obě strany.

Rozhodnuto a podepsáno

Dohoda byla podepsána na konci března roku 1867 a dne 18. října téhož roku Spojené státy Aljašku od Ruska oficiálně převzaly.

Cena byla stanovena na 7,2 milionu dolarů. Po zohlednění inflace by to dnes bylo asi 160 milionů dolarů, tedy zhruba 3,7 miliardy korun. Částka za tak velké území se možná jeví jako symbolická. Ve své době to byla ale suma, kterou Rusko potřebovalo a kterou Spojené státy byly zároveň ochotné za „Sewardovu mrazničku“ obětovat.

Skuteční vlastníci půdy, na které nikdo nemyslel

Od roku 1896, kdy bylo na Klondiku objeveno zlato, se svět začal dívat na Aljašku zcela jinýma očima. Některým ruským vlastencům prodej území dodnes leží v žaludku a zpochybňují, že byl legální.

Skutečné právo zpochybnit platnost transakce má přitom teoreticky někdo zcela jiný. Před příchodem Rusů žilo na Aljašce množství domorodých kmenů, mezi nimi Inuité, Athabaskové, Jupikové, Aleuti či Tlingitové. Dohromady jejich populace čítala asi 100 tisíc lidí. Světové mocnosti rozhodovaly o jejich území, aniž by je vzaly na zřetel.

Potomek původních obyvatel William L. Iggiagruk Hensley ve svém článku pro The Conversation uvedl, že od příchodu Rusů do podpisu smlouvy s USA se populace domorodců zmenšila na polovinu. Přistěhovalců bylo sice málo, ale měli pušky a s místními lidmi zacházeli jako s otroky.

O mnoho slušněji se k domorodcům původně nechovali ani Američané. Status občanů jim přiznali až v roce 1924. A teprve v roce 1945 zákon konečně zakázal diskriminující cedule typu „Domorodci u nás o práci žádat nemusejí“ nebo „Psům a domorodcům vstup zakázán“.

Dnes už je všechno jinak. Aljaška má v současné době zhruba 740 tisíc obyvatel, přičemž 120 tisíc z nich tvoří původní národy. Práva mají všichni stejná a všichni jsou rovnými americkými občany. Amerika se vydala cestou demokracie a rovnoprávnosti. Jen doufejme, že jí to s ohledem na současné politické poměry vydrží i do budoucna.