Na Sahaře našli úlomek neznámé planety Sluneční soustavy. Mohla být velká jako Mars

Malý úlomek s velkým tajemstvím

Když badatelé v laboratoři poprvé nasvítili tenký řez meteoritu polarizovaným světlem, spatřili něco nečekaného. Uvnitř tmavé struktury se rozzářily drobné zelené krystaly olivínu – minerálu bohatého na hořčík, který prozrazoval mimořádně bouřlivou minulost. Tento necelého půl kilogramu vážící kámen, objevený roku 2019 v saharských dunách, se ukázal být mnohem víc než jen dalším kusem vesmírného odpadu.

Meteorit označený jako Northwest Africa 12774 patří mezi angrity – extrémně vzácnou skupinu vesmírných hornin, které se řadí k nejstarším vulkanickým útvarům celé Sluneční soustavy. Z více než osmdesáti tisíc meteoritů nalezených na Zemi jich bylo identifikováno pouhých šedesát osm. Díky přirozeným radioaktivním prvkům uvnitř, které fungují jako geologické hodiny, víme přesně, že angrity vznikly před 4,56 miliardami let – jen pár milionů let poté, co se kolem mladého Slunce začala formovat naše planetární soustava.

Co činí tyto meteority tak záhadnými, je jejich chemické složení. Na rozdíl od Země, Marsu a většiny jiných kamenných těles obsahují angrity překvapivě málo oxidu křemičitého – základní složky běžného písku a hlavní stavební látky planetárních kůr. Kvůli tomuto neobvyklému receptu vědci po desetiletí předpokládali, že pocházejí z poměrně malých asteroidů o poloměru menším než dvě stě kilometrů.

Tlak, který nemohl vzniknout v malém tělese

Aaron Bell, geovědec z Coloradské univerzity v Boulderu, se svým týmem však při detailní analýze NWA 12774 objevil něco, co celou teorii převrátilo. Uvnitř meteoritu identifikovali krystaly minerálu klinopyroxenu výjimečně bohaté na hliník – nepřehlédnutelný důkaz, že hornina vznikla za enormního tlaku.

Rekonstrukce podmínek ukázala, že tyto minerály se musely zformovat při tlaku nejméně 17,5 kilobarů – což je sedmnáctkrát víc než na dně Mariánského příkopu, nejhlubšího místa pozemských oceánů. Takové extrémní podmínky prostě nemohou existovat uvnitř malého asteroidu. Mateřské těleso muselo být mnohem, mnohem větší.

Ještě pozoruhodnější bylo, že krystaly si zachovaly ostré hrany a chemické vzorce, které by se během dlouhého pobytu hluboko v rozpáleném nitru planety zcela setřely. To naznačovalo, že minerály vznikly v relativně mělkých hloubkách. Aby stejný tlak panoval blízko povrchu, muselo být celé těleso obrovské.

Podle výpočtů publikovaných ve studii v časopise Earth and Planetary Science Letters mohl ztracený svět dosahovat poloměru přes 1 800 kilometrů – srovnatelného s naším Měsícem. Možná se dokonce blížil rozměrům Marsu.

„Materiály, ze kterých se vytvořilo mateřské těleso angritů, jsou zásadně odlišné od stavebních kamenů Země a Marsu. Tyto meteority uchovaly důkaz o zcela jiné cestě, kterou se rané planety vyvíjely,“ uvedl Aaron Bell.

Svět, o kterém víme jen díky náhodným úlomkům

Co se s pradávnou planetou stalo, zůstává nejasné. Jedna z možností je, že zanikla při jedné z násilných srážek, které pravidelně přetvářely mladou Sluneční soustavu v chaotickou střelnici gigantických těles. Fragmenty jako NWA 12774 pak mohly být později pohlceny jinými kamennými planetami – včetně naší Země.

„Je neuvěřitelné pomyslet na to, že kdysi existoval svět takové velikosti. Víme o něm jen proto, že pár jeho úlomků náhodou dopadlo na Zemi,“ říká odborník.

Bell a jeho kolegové věří, že podobných ztracených protoplanet mohlo být víc. V muzejních sbírkách a soukromých kolekcích leží tisíce meteoritů, které dosud neprošly důkladnou analýzou moderními metodami.

Objev NWA 12774 tak otevírá fascinující otázky: Kolik dalších světů zmizelo beze stopy v raných bouřích formování Sluneční soustavy? Jak mohla naše soustava vypadat, kdyby některé z nich přežily? Vznikl by vůbec na Zemi život? O tom všem se můžeme jen dohadovat.