Nejotužilejší kočka světa zvládá mráz až minus 50 stupňů Celsia. Tlapky si zahřívá vlastním ohonem

Český název manul je převzat z mongolského označení manuul, což v překladu znamená „divoká kočka“. V angličtině se tomuto pozoruhodnému zvířeti přezdívá Pallas’s cat, tedy Pallasova kočka, na počest německého zoologa Petera Simona Pallase, který ho objevil.

Není to mazlíček, co s vámi bude spát v posteli a ráno čekat u misky na papáníčko. Manul je divoch přizpůsobený extrémnímu prostředí. Najdete ho v nejdrsnějších krajích střední Asie, od vyprahlých stepí Kazachstánu přes skalnaté svahy Tibetu až po vysokohorské pláně Himálaje. Zástupci jeho rodu byli pozorováni dokonce až ve výšce 5 500 metrů.

Teplý kožich a ohon jako podložka

V zimě v těchto oblastech může teplota klesat až k minus 50 stupňům Celsia. Manul mrazům odolává díky mimořádně husté srsti, kterou tvoří třikrát více chlupů, než kolik má obyčejná kočka domácí. Ale přesto ho od země viditelně trochu zebe. Ve sněhu si totiž sedá na svůj huňatý ohon a rád do něj zaboří i přední tlapky, jak můžete vidět ve videu:

Velikostí se podobá domácím kočkám, se svým hustým kožichem ale působí robustnějším dojmem. Také jeho nohy jsou kratší a poněkud zavalité. Na rozdíl od jiných kočkovitých šelem není rychlým běžcem, při lovu spoléhá spíš na tichý a pomalý pohyb. Typické jsou pro něj malé uši posazené nízko po stranách hlavy, podle nichž získal rodové jméno Otocolobus. Tento řecký výraz se dá do češtiny přeložit jako „zakrnělé ucho“.

Oči jako lev a podivné zvuky

Od domácích koček manula odlišují také oči. Zorničky se nestahují do štěrbin, ale do kruhu, podobně jako u lvů nebo tygrů. Vědci se domnívají, že tato adaptace může souviset s lovem za šera nebo v podmínkách slabého osvětlení vysokohorských plání.

Další zvláštností je, že manul nemňouká. Místo toho vydává zvuky připomínající štěkot malého psa. Umí také vrčet a pískat. Tato neobvyklá a pestrá vokalizace podle vědců souvisí s jeho prastarým původem. Manul pochází z velmi staré vývojové větve, která se oddělila od linie kočky bengálské zhruba před 5,2 miliony lety. Mezi kočkovitými šelmami je jakousi živou fosílií.

Trpělivý lovec

Manul se přes den skrývá v opuštěných norách svišťů, ve skalních štěrbinách nebo jeskyních. Na lov vyráží převážně za svítání a soumraku. Jeho oblíbenou kořistí jsou pišťuchy, malí hlodavci podobní morčatům, kteří tvoří více než polovinu jeho jídelníčku. Spokojí se také s hraboši, pískomily, ptáky nebo hmyzem. Za den dokáže sníst až pět hlodavců.

Nehoní je. Číhá u vchodu do nory, někdy i hodiny, dokud oběť nevystrčí hlavu. Občas zasáhne tlapou přímo do mělké díry a kořist vytáhne ven.

Kde ho můžete spatřit na vlastní oči

Dnes manuly najdete roztroušené od Íránu a Kaspického moře přes Sibiř, Mongolsko, Afghánistán, Pákistán až po severní Indii a velkou část Číny včetně Tibetské plošiny. Největší populace žijí v Mongolsku, ale všude jde o izolované skupiny vázané na skalnatý terén s dostatkem úkrytů.

Protože se tyto divoké kočky rády přes den skrývají, ve volné přírodě je těžko potkáte. Zato se na ně můžete zajet podívat do zoologické zahrady.

V Česku je v současné době chovají zoo v Praze, Brně, Jihlavě a Ostravě i v zooparku Chomutov. V celé Evropě je manulů dohromady jen asi stovka, takže máme štěstí, že zrovna u nás se s nimi můžeme setkat hned na pěti místech.