Zamyšlení ke 28. říjnu: Jak se demokracie v Československu dokázala udržet při životě, zatímco ostatní kolabovaly

Rozdrobení Rakouska-Uherska na menší samostatné státy se po první světové válce zdálo být moudrou a bezpečnou volbou. Řada národů to uvítala. Maďaři se definitivně vymanili ze společného soustátí s Rakouskem, Češi a Slováci mohli založit vlastní republiku a samostatnosti se po více než sto letech dočkalo i Polsko. Na Balkáně vzniklo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, které spojilo jižní Slovany z habsburské monarchie se Srbskem a Černou Horou.

Rakousko a Německo ze změn tak nadšené nebyly, ale jejich slovo nemělo v novém uspořádání Evropy silnou váhu. Obě země byly obviněny z rozpoutání války, která v dosavadních dějinách neměla obdoby, a vyšly z ní jako poražené.

Vítězné mocnosti se domnívaly, že přechod od císařství k demokratickým republikám učiní z nebezpečných rozpínavých mocností krotké beránky. Nikdo si tehdy neuvědomil, že takové demokratické zřízení je ve skutečnosti hodně křehká květinka. (Abychom byli přesní, uvědomil si to britský politik Winston Churchill, který tehdy zastával funkci ministra munice a k poválečnému rozdělení Evropy měl výhrady. Jeho názor byl ale převálcován hlasitějšími kolegy.)

Jak o demokracii přijít snadno a rychle

O tom, že mladou demokracii není tak snadné vybudovat, natož udržet, se nejprve přesvědčilo Maďarsko. Nová republika se zmítala v politickém chaosu necelých pět měsíců, než se v březnu roku 1919 vlády zmocnili komunisté v čele s Bélou Kunem a vyhlásili Maďarskou republiku rad. To už ale nebyla republika v demokratickém slova smyslu, nýbrž diktatura spojená s rudým terorem. Po 133 dnech byl režim svržen a vystřídal ho pro změnu „bílý“ teror, během něhož pravicové oddíly pronásledovaly a zabíjely komunisty, levicové aktivisty a z neznámého důvodu také Židy.

Pořádek v zemi zjednal až nový lídr Miklós Horthy, který se už ale o udržení nějaké republiky ani nepokoušel a raději přešel zpátky k monarchickému státnímu zřízení. Král tu sice už žádný nebyl, ale Horthy se nejvyšší funkce ochotně ujal osobně jako regent a postupně v Maďarsku zavedl autoritářský režim.

Mussolini jako příklad pro Hitlera

Nastolit pořádek v chaotických ulicích si kladl za cíl také italský intelektuál Benito Mussolini. Zřízení se sice v jeho zemi po válce nezměnilo, Itálie byla stále královstvím a už nějakou dobu v ní fungoval parlament, avšak poválečná léta se nesla ve znamení hluboké hospodářské i společenské krize. Vysoká nezaměstnanost, tristní životní podmínky a neustálé stávky dělníků zvyšovaly riziko komunistického převratu. Vlády se střídaly jak na běžícím páse a žádné se nepodařilo poměry uklidnit.

Když pak Mussolini v roce 1922 vytáhl se svými černými košilemi na Řím, král Viktor Emanuel III. se rozhodl proti němu nezasáhnout. Místo toho ho pověřil sestavením vlády, a umožnil tak vznik první fašistické diktatury na světě. (Nemohl to vědět, protože byla první…)

O podobný puč se o rok později pokusil také Adolf Hitler v Německu. Nešel na to však zrovna chytře. Nejenže měl mnohem méně stoupenců než Mussolini, ale navíc převrat nezapočal přímým pochodem na Berlín, nýbrž přerušením politického shromáždění v mnichovské pivnici. Puč byl ihned potlačen a Hitler skončil ve vězení. Měl tam dost času dumat nad tím, jak demokracii rozložit jiným způsobem.

Neblahý osud Polska

Samozřejmě, že to jiným způsobem šlo. Směr ukázalo Polsko, kde se na počátku 20. let nedařilo sestavit stabilní a funkční vládu. Stranické spory byly příliš vyostřené na to, aby politici byli schopni spolupracovat v koalicích, a jedna vláda střídala druhou bez toho, aby prosadila déletrvající zákony.

V květnu roku 1926 se do toho obul maršál Józef Piłsudski, provedl vojenský převrat a nastolil období takzvané sanace, která měla polskou politickou scénu ozdravit. Ve skutečnosti ale omezila moc parlamentu, postupně umlčela opozici a Polsku přikreslila typické znaky autoritářského státu.

Neschopnosti shody napříč politickým spektrem později využil i Hitler v Německu. Ačkoli jeho strana nikdy ve volbách nezískala parlamentní většinu, prezident Paul von Hindenburg jej v roce 1933 pověřil sestavením vlády. V Německu nešlo o precedent, předešlí kancléři se do funkce dostali podobným způsobem. Vlády však nebyly stabilní a rychle padaly. Konzervativní politici věřili, že Hitler jim půjde na ruku a bude možné ho udržet pod kontrolou. A tak ho prezidentovi doporučili…

Když zrušíme politické strany, bude klid

Tímto heslem se očividně řídil jak král Alexandr I. z Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, tak rakouský kancléř Engelbert Dollfuß, přestože situace v obou zemích byla značně odlišná.

Na Balkáně se jednotlivé národy nemohly dohodnout, jak má vlastně jejich sjednocený stát fungovat. Srbští politici chtěli centralizované zřízení z Bělehradu, Chorvati požadovali větší samosprávu. Když pak 20. června roku 1928 srbský poslanec Puniša Račić zastřelil v parlamentu několik chorvatských kolegů, králi Alexandrovi ruply nervy. V lednu následujícího roku vyhlásil Království Jugoslávie, všechny politické strany jednoduše zakázal a veškerou moc převzal do vlastních rukou.

Engelbert Dollfuß oproti tomu nebyl král a čelil naprosto jiné výzvě: v Rakousku v roce 1933 zesílil tlak místních nacistů, kteří chtěli zemi připojit k Hitlerově Německu. Kancléř reagoval tím, že jejich stranu zakázal, a v následujícím roce pro jistotu zrušil celou parlamentní demokracii. Jedinou povolenou politickou organizací se tak podle nové ústavy stala jeho vlastní Vlastenecká fronta.

Jak si v té době stálo Československo

Je to možná neobvyklý pohled, ale předchozí výklad ukazuje, že Československo bylo z jmenovaných nově vzniklých států jediným, který si dokázal udržet demokracii až do úsvitu druhé světové války. Respektive do jednání v Mnichově, k němuž nebylo přizváno. První Československá republika nezanikla z důvodu vnitřních nepokojů, ale vlivem agrese autoritářského státu zkombinované s politikou appeasementu prosazovanou demokratickými mocnostmi. Záhuba demokracie přišla zvenčí, nikoli zevnitř. A jak vidíme, v době mezi světovými válkami to byl ve střední a východní Evropě de fakto ojedinělý jev.

Mladé Československo přitom začínalo se spoustou obtíží. Po válce chyběly potraviny i pracovní síly. Dělníci žili namačkáni ve vlhkých bytech bez postelí a základní hygieny. Československý národ navíc doplňovaly národnostní menšiny, z nichž nejpočetnější byli Němci, Maďaři, Rusíni a Poláci. Československo bylo vlastně podobným slepencem jako Jugoslávie a rovněž čelilo vnitřním neshodám. O část slovenského území muselo dokonce zpočátku bojovat s Maďary. V první polovině roku 1919 si tyto boje vyžádaly přes tisíc padlých a 3 700 raněných československých vojáků. Představa, že dne 28. října 1918 se započala mírumilovná etapa našich dějin, ve které bylo všechno růžové, je značně zjednodušená.

Přesto ale Československo zůstalo politicky stabilní a parlamentní demokracii udrželo. Bylo to díky osobnosti prezidenta Tomáše Masaryka, který byl jak silným lídrem, tak silným zastáncem demokracie? Možná.

Co si z historie můžeme odnést

První republika nebyla žádnou oázou a ani nemohla být. Poválečnou bídu po deseti letech vystřídala světová hospodářská krize a sociální rozdíly ve společnosti byly značné. Přesto se Československu podařilo dosáhnout stability, o které si řada jiných evropských zemí mohla nechat jen zdát. Rozvíjela se ekonomika i kultura, včetně filmového průmyslu. Bez fungující demokracie by k těmto posunům nedošlo.

K přechodu od demokracie k autoritářskému režimu přitom stačilo málo. Představa, že nějaký silný vůdce zjedná pořádek. Představa, že zrušení opozičních stran zajistí stabilitu. Myslíte si, že se to dnes nemůže stát znovu? Rozhlédněte se po Evropě (a nakoukněte do Spojených států). A zeptejte se sami sebe, jak si Česká republika, dnes už stojící o samotě, v současné situaci poradí.

Historie nám bohužel ukázala ještě jeden znepokojivý fakt: ani ta nejdemokratičtější země nemá šanci obstát, když ji pohltí agresivní autoritářská mocnost. Udržení principů demokracie, ve které věřil tatíček Masaryk, není jen v zájmu Česka, ale celé Evropy. Připomínka 28. října z tohoto úhlu pohledu najednou dostává mnohem širší rozměr. Je to silné poselství. Obávám se však, že si ho v dnešním světě málokdo uvědomuje.