Vědci objevili chybějící článek evoluce. Hmyz s dvanácti páry nohou ležel 40 let v šuplíku

Na první pohled to vypadalo jen jako černá šmouha. Nenápadný otisk v tmavé břidlici, jakých se v muzejních šuplících povaluje spousta. Teprve když Erik Tihelka z univerzity v Cambridge fosilii nasvítil polarizovaným světlem, obrysy dávného tvora se začaly lépe rýsovat.

Stvoření mělo na hrudi tři páry nohou, což by odpovídalo běžnému hmyzu. Ale kromě nich tu ještě bylo devět dalších párů krátkých, pahýlovitých nožek, které vyrůstaly ze zadečku. Jejich konce byly navíc zploštělé a připomínaly pádla.

Celkem 24 nohou. Šlo o hmyz, který porušoval základní pravidlo hexapodie, tedy šestinohosti.

Čtyři dekády v muzejní zásuvce

Fosilie byla odštípnuta ze skály severně od texaského národního parku Big Bend už v roce 1985. Tehdy ji odborníci automaticky označili za mládě korýše druhu Tesnusocaris goldichi, který se v téže tmavé břidlici vyskytoval běžně. Nikdo na ní neviděl nic zvláštního.

Exemplář putoval do San Diega a zmizel v muzejní zásuvce. Čtyři desetiletí tam ležel zapomenutý, zatímco věda postupovala dál a fosilní záznam zůstával neúplný. Až Tihelka narazil na jeho kresbu v ruské učebnici paleontologie, kterou koupil z druhé ruky. Něco ho zarazilo.

„Identita korýše mi nedávala smysl,“ vzpomíná. Vypátral původní publikace, ale žádné nové informace v nich nenašel. Vydal se tedy do San Diega osobně.

Když fosílii zkoumal pod mikroskopem s polarizačními filtry, ihned viděl, že se nemýlil. Anatomie malého tvorečka skutečně odpovídala hmyzu: tříčlánkový hrudník, protáhlý zadeček s jedenácti segmenty, bičovitá tykadla, dlouhý centrální ocas lemovaný dvěma kratšími. A tuhá trubice pro kladení vajíček, což byl typický znak samičky.

Jenže pak tu byly ty nohy. Devět párů navíc.

Pádla do bahnitých moří

Tihelka se svým týmem pojmenoval nový druh Chosha praecursor. Název čerpá z navažského mýtu o stvoření světa, podle něhož pradávný svět obývali hmyzovití lidé. Navažské slovo ch’osh (hmyz) spojili s latinským praecursor (předchůdce).

Samotné tělo dospělé samičky měřilo pouhých 32 milimetrů, s ocasními přívěsky necelých 50. Přesto šlo o objev velkého významu.

Zploštělá, rýhovaná „pádla“ na zadních nohách naznačovala poloakvatický způsob života. Chosha pravděpodobně plula nebo se šourala bahnitými mělkými moři. A nebyla sama. Tihelka si uvědomil, že podobné fosilie už viděl: 405 milionů let starý exemplář ze Skotska nazvaný Leverhulmia a pár nepopsaných vícenohých fosilií z ložisek Mazon Creek v Illinois.

Když tyto pradávné podivíny porovnal se známými hmyzími a korýšími druhy, ať už živými nebo vyhynulými, všechny zapadly na stejné místo evolučního stromu: těsně před skupinu zahrnující veškerý dnešní hmyz.

Jak hmyz ztratil pádla a přesunul se na souš

„Nález překlenuje velkou mezeru ve fosilním záznamu,“ říká Tihelka. „Ukazuje to, že na této cestě existovaly tyto přechodné formy.“

Někde mezi Choshou a dnešními šestinožci se odehrál zlom: jeden z těchto protohmyzů opustil vodu natrvalo, zbavil se přebytečných končetin a ponechal si jen šest nohou.

Tento suchozemský předek pak dal vzniknout milionům druhů hmyzu, které dnes známe.

Nenápadná šmouha z muzejního šuplíku byla tedy ve skutečnosti důležitým článkem evoluce hmyzu, o kterém vědci dosud nevěděli. A kdo ví, kolik podobných zapomenutých pokladů se ještě ve světových muzeích skrývá…