Tančili, dokud nepadli vyčerpáním. Nelidské taneční maratony byly temným symbolem hospodářské krize

Pro tisíce Američanů to během Velké hospodářské krize nebyl filmový scénář. Byla to realita.

Ve 30. letech se taneční maratony staly jedním z nejpodivnějších symbolů hospodářského kolapsu. Zatímco diváci platili za vstupenky, aby sledovali lidské drama, soutěžící bojovali doslova o přežití. Někteří vydrželi na parketu déle než pět měsíců. Jiní zkolabovali. A několik z nich zemřelo.

Nejdřív šlo jen o rekord

Příběh tanečních maratonů začal mnohem nevinněji. V roce 1923 se newyorská instruktorka tance Alma Cummingsová rozhodla překonat rekord britského páru, který tančil sedm hodin bez přestávky. Sama vydržela neuvěřitelných 27 hodin. Během pokusu jedla ovoce a ořechy a pila nealkoholické pivo, zatímco se u ní vystřídalo šest tanečních partnerů.

Americký tisk její výkon komentoval s nadšením a během několika týdnů byl rekord překonán hned několikrát. V zemi tehdy panovala doslova posedlost zkoušením hranic lidské výdrže a pořadatelé rychle pochopili, že podobné akce dokážou přilákat platící publikum.

Když přišla krize, smysl soutěže se změnil

Po krachu newyorské burzy v roce 1929 se však Amerika změnila. Miliony lidí přišly o práci, banky krachovaly a mnoho rodin nemělo z čeho zaplatit ani základní životní potřeby.

Právě tehdy získaly taneční maratony úplně nový význam.

Pořadatelé nabízeli vítězům odměny ve výši stovek až tisíců dolarů, což byla částka odpovídající ročnímu platu mnoha Američanů. Ještě důležitější ale bylo něco jiného – každý soutěžící dostával během maratonu pravidelné jídlo a měl kde přespat.

Pro člověka, který spal na ulici nebo nevěděl, zda zítra vůbec sežene něco k jídlu, představovala soutěž poslední záchranu.

Tanec se změnil v utrpení

Zábavná podívaná se brzy změnila spíš v podívanou téměř hororovou. Tanečníci dostávali jen krátké přestávky, během nichž se snažili stihnout úplně všechno – dojít si na toaletu, něco sníst, nechat si ošetřit puchýře a hlavně na pár minut usnout.
Spali na jednoduchých lehátkách nebo skládacích postelích přímo vedle parketu. Jakmile zazněl zvonek nebo siréna, museli okamžitě zpátky na nohy.

Když někdo zaspal nebo se nestihl vrátit včas, byl diskvalifikován. Často usínali i během tance. Partner je musel doslova táhnout nebo podpírat. Dobové fotografie zachycují soutěžící se zavřenýma očima, kteří se jen mechanicky kolébají do rytmu a umdlévají.

Rozhodčí pečlivě hlídali, aby se nikdo nezastavil. Kdo usínal vestoje nebo přestal reagovat, býval probuzen poklepáním holí nebo studenou vodou. Pokud už nedokázal pokračovat, soutěž pro něj skončila.

Diváci sledovali lidské utrpení jako zábavu

Pořadatelé brzy zjistili, že samotné tancování publikum po čase omrzí. Začali proto organizovat sprinty kolem parketu, různé soutěže nebo schválně vyvolávali konflikty mezi tanečními páry. Moderátoři humorně komentovali každé klopýtnutí, každou hádku i každé vyčerpání, jako by to byla zábavná show.

Čím větší drama se odehrávalo na parketu, tím více lidí si kupovalo vstupenky.

Pro soutěžící však nešlo o představení. Věděli, že pokud to vzdají, vrátí se zpátky do bídy.

Někteří zaplatili životem

Extrémní fyzické i psychické vypětí mělo tragické následky. Jednou z prvních známých obětí se stal sedmadvacetiletý Homer Morehouse. Podle dobových zpráv zkolaboval cestou ke své židli po dlouhých dnech téměř bez spánku a zemřel na následky vyčerpání a podvýživy.

Podobných případů přibývalo a veřejnost začala taneční maratony stále hlasitěji kritizovat. Jednotlivé státy proto postupně přijímaly zákony, které podobné soutěže zakazovaly nebo výrazně omezovaly.

Příběh, který inspiroval slavný román i film

Krutá atmosféra tanečních maratonů nezůstala jen v dobových novinách. Stala se také inspirací pro amerického spisovatele Horace McCoye, který v roce 1935 vydal román Koně se přece střílejí. Hlavní hrdinové knihy se účastní vyčerpávajícího tanečního maratonu v Los Angeles, kde se postupně ukazuje, že nejde ani tak o soutěž, jako o nemilosrdnou podívanou na lidské zoufalství.

Román vycházel ze skutečných událostí, které McCoy jako novinář dobře znal. Taneční maratony byly tehdy běžnou součástí americké reality a autor v nich viděl symbol společnosti, která nechává lidi bojovat o přežití před zraky platícího publika.

V roce 1969 se kniha dočkala mimořádně úspěšné filmové adaptace s Jane Fondovou v hlavní roli. Snímek získal devět nominací na Oscara a dodnes bývá označován za jeden z nejsilnějších filmů o Velké hospodářské krizi.

Přestože nelidské taneční maratony dávno zmizely, jejich příběh zůstává mrazivou připomínkou toho, jak snadno se může lidské neštěstí proměnit ve veřejnou zábavu. Pro diváky představovaly levné rozptýlení, pro soutěžící však často znamenaly poslední možnost, jak získat jídlo, střechu nad hlavou a naději, že se jejich život může změnit k lepšímu.