Málem se stalo desátou planetou. Podivné dvojče Pluta má povrch měkký jako tavený sýr

Pátého ledna 2005 seděli astronomové Mike Brown, Chad Trujillo a David Rabinowitz z observatoře Palomar nad snímky pořízenými v říjnu 2003. Nikdo z nich netušil, že právě drží v rukou objev, který navždy přepíše učebnice astronomie.

Na monitoru se objevilo těleso, které zprvu dostalo neoficiální přezdívku „Xena“. Tento malý bod světla vyvolal v astronomické komunitě takové pozdvižení, že rozpoutal debatu trvající dodnes.

Těleso obíhá Slunce jednou za dlouhých 557 až 561 pozemských let po vysoce excentrické dráze. Jeho povrch odráží až 96 procent dopadajícího slunečního světla, což z něj činí jedno z nejvíce reflexivních těles v celé sluneční soustavě. Pod touto zrcadlovou maskou se přitom skrývá něco, co vědci objevili teprve nedávno.

Zprávy o desáté planetě, které se nikdy nenaplnily

Protože se objekt svou velikostí i umístěním podobal Plutu, bulvární média po celém světě začala hlásat, že byla objevena desátá planeta sluneční soustavy.

Nakonec se však stal pravý opak, který laická veřejnost vůbec nečekala. Nejenže nový objekt status planety nikdy nezískal, ale navíc ho sebral i samotnému Plutu.

Mezinárodní astronomické unii připadalo, že je takových objektů najednou až moc, a tak vytvořila zcela novou definici planety. Výsledkem bylo nejen zařazení nově objeveného tělesa mezi trpasličí planety, ale také nečekané vyřazení samotného Pluta z elitního klubu opravdových planet. Proto si nově objevený objekt vysloužil přezdívku „zabiják Pluta“.

Jeho oficiální jméno je Eris. Vědci ho pojmenovali po řecké bohyni sváru, což se ukázalo být prorockým tahem. Eris totiž opravdu způsobila jeden z největších svárů v moderní astronomii. Některým vědcům dodnes není po chuti, že se klasifikace planet před 20 lety jen tak změnila.

Starší texty někdy tvrdí, že je Eris větší než Pluto. Přesná měření ze zákrytů hvězd v roce 2010 však ukázala, že Pluto je s průměrem 2 376 kilometrů o něco větší než Eris, která měří 2 326 kilometrů. Eris je sice rozměrově menší, ale zato je o výrazných 27 procent hmotnější, což svědčí o jejím velmi hustém vnitřním složení.

Svět, kde se led chová jako tavený sýr

Na konci roku 2023 přinesl prestižní časopis Science Advances studii, která zcela změnila naše představy o tom, jak mohou ledová tělesa na okraji sluneční soustavy fungovat. Autoři výzkumu Francis Nimmo a Michael Brown vytvořili detailní model vnitřní struktury Eris.

Výsledky vyrazily dech. Pod vysoce reflexivním povrchem z dusíkatého a metanového ledu se skrývá nečekaně dynamické prostředí. Masivní kamenné jádro trpasličí planety totiž obsahuje radioaktivní prvky, jejichž rozpad generuje teplo.

Toto teplo pomalu uniká ven a pohání konvekci, tedy neustálé proudění v ledovém plášti. Led se kvůli tomu nechová jako pevná skála, ale stává se plastickým a pomalu teče. Rychlost tohoto toku dosahuje několika centimetrů až metrů za rok.

Planetární vědec Francis Nimmo tento fascinující proces popsal slovy:

„Skála v jádru Eris obsahuje radioaktivní prvky, které produkují teplo. A toto teplo se musí nějak dostat ven. Jak teplo uniká, pohání pomalé promíchávání a proudění v ledu. Eris se proto chová méně jako pevný, tuhý objekt a více jako tavený sýr nebo něco podobného. Má tendenci trochu téct.“

Dokonalý mechanismus vesmírného sebehojení

Tento plastický charakter ledového pláště má naprosto zásadní vliv na vzhled celého tělesa. Když na povrch dopadne velký asteroid a vytvoří kráter o hloubce 5 kilometrů, na běžném kamenném tělese, jako je náš Měsíc, taková jizva zůstane nezměněná po miliardy let.

Na Eris je ale všechno jinak. Vlivem vnitřního tepla a plastického proudění začne led pod kráterem pomalu téct. Během geologicky krátké doby v řádu milionů let se dno kráteru vytlačí nahoru, okolní vyvržené valy klesnou a povrch se opět slije do téměř dokonalé sféry.

Je to podobné, jako když se zacelí důlek vytvořený v teplém taveném sýru nebo husté ledové břečce. Výsledkem tohoto neustálého vyhlazování je extrémně hladká tvář trpasličí planety, která vypadá jako dokonale vyleštěná kulička.

Společnost jí v této temnotě dělá její jediný známý měsíc Dysnomia o průměru přibližně 700 kilometrů, který obíhá ve vzdálenosti 37 000 kilometrů a je s Eris slapově uzamčen. Podle odborníků z NASA je tento systém jedním z nejzajímavějších v celém Kuiperově pásu.

Volání po odhalení dalších tajemství

Kvůli obrovské vzdálenosti od Země zůstává Eris stále velkou neznámou, což vyvolává silné emoce u fanoušků astronomie po celém světě. Na diskusních fórech věnovaných vesmíru se pravidelně objevují vášnivé debaty o tom, zda by si tato trpasličí planeta nezasloužila vlastní výzkumnou misi. Ta je zatím ale v nedohlednu.

Eris tak i nadále zůstává tichým, samočinně se hojícím světem na samotné hranici lidského poznání. Její příběh nám ukazuje, že i ty nejchladnější kouty vesmíru mohou skrývat překvapivě teplé a živé nitro. A možná právě tato paradoxní kombinace extrémního chladu a vnitřního tepla činí z bohyně sváru jedno z nejpozoruhodnějších těles naší sluneční soustavy.