Díky háčkům a čárkám Češi ušetří spoustu papíru. Vděčí za to traktátu z počátku 15. století

Přitom bývaly doby, kdy spřežkový pravopis používala i čeština. Například slovo „čas“ se ve středověku zapisovalo jako „chzazz“. Z 15. století se dochovaly zápisy obcí Meziborzie, Mikulczicz a Manessowicze (Meziboří, Mikulčice, Manešovice). A nejspíš bychom takto psali až do dnešních dnů, kdyby se někdy mezi lety 1406 a 1412 neobjevil traktát Orthographia Bohemica.

Obrozenec se mohl mýlit

Tento významný spis pojednávající o českém pravopisu objevil v třeboňském archivu obrozenecký vzdělanec František Palacký. Důkladně ho prostudoval a usoudil, že jeho autorem byl nejspíš Mistr Jan Hus. Autorství traktátu Husovi připisují školní učebnice dodnes, ačkoli ho někteří moderní historici začali zpochybňovat.

Spis totiž ve skutečnosti nebyl nikým podepsán. Hus se sice jazykovědou zabýval a Orthographii napsat mohl, ale stoprocentní důkaz o tom nemáme.

Vtipný původ nabodeníček

Aby zmatků nebylo málo, Palacký v roce 1855 zaslal opis traktátu nakladateli Aloisi Vojtěchu Šemberovi a do stejné obálky přihodil vlastní výpisky k doslovu bible Šafhauské. Působilo to podobně, jako byste odeslali dva rozličné texty v jediném textovém souboru. Šembera nepochopil, že jde o dvě rozdílná díla, a Palackého poznámky vydal v jedné knize společně s Orthographií jako Husův doslov.

A byly to zrovna tyto Palackého úvahy, kde se poprvé objevily termíny nabodeníčko krátké a nabodeníčko dlouhé. Možná jste se i vy ve škole učili, že takto Mistr Jan Hus nazýval své tečky a čárky nad písmeny. Nenazýval. Tyto pojmy do 19. století neexistovaly. V učebnicích mýtus přetrval po několik generací, ať už kvůli chybějícímu výzkumu nebo kvůli tradičnímu nekritickému pohledu na práci obrozenců.

Co Orthographia Bohemica opravdu přinesla

Přínos středověkého traktátu českému pravopisu byl nicméně přelomový. Latinská abeceda neměla pro řadu českých hlásek odpovídající znaky, a tak se do té doby používaly složité spřežky, které navíc ani nebyly ustálené. Třeba hlásku „ř“ jste mohli v psané podobě najít jako rs, rſ, rz nebo rzſ.

Zkrátka to byl dost zmatek a psaní bylo činností zdlouhavou.

Autor spisu Orthographia Bohemica navrhl používat místo přídavných znaků malá znaménka, která by výslovnost písmen jednoduše a přitom jasně odlišila. Prodloužené samohlásky signalizovala čárka, z původních teček se později vyvinuly háčky.

Inspirace v hlaholici

Tento z dnešního pohledu velmi originální nápad se však v autorově hlavě nejspíš nezrodil přes noc. Podnět k němu mohli zavdat chorvatští mniši pobývající v Emauzském klášteře, kteří v té době stále používali hlaholici.

Toto prastaré ozdobné písmo vytvořil svatý Cyril v 9. století na míru tehdejším slovanským národům. Stěžejní bylo, že slovanským jazykům odpovídala lépe než latinka. Zatímco původní hlaholice měla 41 znaků, latina jich používala jen asi 23.

Zjednodušeně řečeno, v hlaholici měla každá vyslovená hláska svůj vlastní znak. A právě odtud mohla přijít inspirace ke grafické úpravě latinky.

Háčky a čárky mají nesporné výhody

Díky těmto změnám, které se v češtině začaly zabydlovat už v 15. století, má dnešní čeština stejný počet znaků jako hlaholice plus tak trochu extravagantní písmeno „ch“. Psaní je rychlejší a úspornější, co se papíru týče.

Jak bychom dnes bez existence traktátu Orthographia Bohemica psali, můžeme pozorovat u našich polských sousedů. U nich tato pravopisná revoluce neproběhla, a tak v jejich slovníku můžete najít slova jako „Pięćdziesięciogroszówka“ nebo „Dźwiękonaśladownictwo“. Schválně je zkuste přečíst a uhodnout, co znamenají.