Galileo pozoroval Neptun už v roce 1610. Myslel si, že je to hvězda

Neptun je od Slunce vzdálen přibližně třicetkrát více než Země a pouhým okem ho nelze spatřit. Dokonce i první teleskopy ho zobrazovaly jen jako malou modrou tečku. Jeho pohyb po oběžné dráze je navíc z našeho pohledu tak pomalý, že ho snadno zaměníte s hvězdou. To se zřejmě stalo i Galileovi. A nejen jemu.

Osmou planetu odhalila podivná dráha Uranu

V roce 1781 byl s velkou slávou objeven Uran. Čím více ho ale vědci pozorovali, tím více si všímali nepravidelností v jeho oběžné dráze, které odporovaly Newtonovu gravitačnímu zákonu. Jediným logickým vysvětlením bylo, že na Uran působí gravitační přitažlivost další, dosud neznámé planety.

Francouzský astronom Urbain Jean-Joseph Le Verrier a britský badatel John Couch Adams z Cambridge nezávisle na sobě vypočítali, kde by se tato hypotetická planeta měla nacházet.

Večer 23. září 1846 německý astronom Johann Gottfried Galle namířil na toto místo dalekohled berlínské observatoře. Hned asi za hodinu ho uviděl. Neptun svítil pouhý jeden stupeň od vypočítané polohy.

Galileo ho zakreslil už v roce 1610

Zpětná analýza historických záznamů přinesla překvapivé zjištění. Galileo Galilei zaznamenal Neptun již v noci na 28. prosince 1612 a následně ještě 27. ledna 1613. Planetu v něm ale s čerstvě vynalezeným teleskopem nerozeznal. Neptun se nacházel těsně u Jupiteru a v poměru s jeho majestátní velikostí musel připomínat spíše svítící tečku. Navíc byl v té době retrográdní, což zhoršilo šanci detekovat jeho pohyb.

Někteří moderní badatelé tvrdí, že Galileo považoval tuto „modrou hvězdu“ přinejmenším za neobvyklou, protože ji při druhém pozorování zakreslil odlišným inkoustem. Že by v ní ale objevil planetu, o tom žádný důkaz neexistuje.

Neptun byl od té doby pozorován ještě několikrát. Astronom Jerome Lalande ho v roce 1795 zapsal do francouzského katalogu jako „pohybující se hvězdu“ a John Herschel o něm udělal poznámku v roce 1830. Rovněž ho považoval za stálici.

Tak se stalo, že za oficiálního objevitele osmé planety je dodnes považován Johann Gottfried Galle, přestože se svým objevem díky výpočtům kolegů vlastně neměl vůbec žádnou práci.

Tajemného obra nebylo snadné prozkoumat

Neptun dostal jméno po římském bohu moří, což symbolicky odpovídá jeho výrazné modré barvě způsobené přítomností metanu v atmosféře. Teploty na vrcholcích mračen klesají až na minus 218 stupňů Celsia. Jeden den na Neptunu trvá přibližně 16 hodin.

Pouhých 17 dní po objevu planety, konkrétně 10. října 1846, identifikoval britský astronom William Lassell první měsíc obíhající kolem Neptunu. Oficiální jméno Triton však těleso získalo až v roce 1949, kdy byl objeven druhý měsíc Nereid. Třetí měsíc do pomyslné sbírky přibyl v roce 1981 během neúspěšného pátrání po prstencích planety.

Kvůli obrovské vzdálenosti zůstával Neptun dlouho zahalený tajemstvím. Astronomové věděli, že jde o čtvrtou největší planetu sluneční soustavy a že jeho atmosféra se podobně jako u ostatních plynných obrů skládá především z vodíku a helia.

Sonda odhalila bouře a temné prstence

Zásadní průlom přišel 25. srpna 1989, kdy americká sonda Voyager 2 proletěla pouhých 5 500 kilometrů nad severním pólem planety. Během pozorování pořídila více než 9 000 fotografií.

Mimo jiné zachytila obří bouři nazvanou Velká tmavá skvrna a oblačné útvary ve vysokých vrstvách atmosféry. Na měsíci Triton odhalila mraky, mlhy a gejzírové útvary v polární oblasti. Voyager 2 také potvrdil existenci temných prstenců obíhajících kolem planety a objevil pět dalších vnitřních měsíců.

Ostatní měsíce byly identifikovány až po roce 2000. Neptun jich má celkem 14 – pokud nám tedy ještě nějaké neskrývá.