Jedné noci zmizela cesta do práce. Před 65 lety Berlín rozdělil ostnatý drát

Krátce po jedné hodině ráno se do ulic začaly přesouvat desetitisíce východoněmeckých vojáků a policistů. Rozkaz zněl jasně: uzavřít všechny důležité cesty mezi východní a západní částí města. Z nákladních aut začali vykládat ostnatý drát. Východoněmecké vedení ho mělo předem připraveno více než 150 tun.

Nikdo tehdy ještě nestavěl betonovou bariéru, jakou si dnes pod názvem Berlínská zeď představujeme. Začalo to mnohem jednodušeji. Ostnatým drátem, zátarasy a vojáky.

Do rána bylo uzavřeno 193 ulic, 68 přechodů a přerušeno nebo omezeno bylo také železniční spojení. Některé podzemní stanice se proměnily v takzvané „stanice duchů“ – vlaky jimi projížděly, ale nesměly zastavit.

A pak přišlo ráno

Pro lidi, kteří se probudili 13. srpna, to muselo být těžko uvěřitelné.

Mnoho z nich bydlelo v jedné části města a pracovali, studovali nebo chodili do školy v druhé. Monika Waack například vyrůstala ve východním Německu, její otec denně překračoval hranici cestou do práce a ona sama chodila do školy v Západním Berlíně.

Najednou to nebyla cesta městem. Byla to cesta přes hranici.

Domy, ze kterých se nesmělo ven

Jedním z nejabsurdnějších míst byla Bernauer Straße. Hranice tam vedla tak nešťastně, že domy na jedné straně ulice patřily k Východnímu Berlínu, zatímco chodník před nimi už ležel v západním sektoru. Jejich obyvatelé tak doslova nesměli vyjít ven.

Úřady se s tím nemazaly. Přízemní okna nechaly zazdít, aby nikdo nemohl utéct na Západ, a obyvatele postupně vystěhovaly. Přesto se některým podařilo utéct skokem z vyšších pater.

Mezi těmito „uprchlíky“ byla i 77letá Frieda Schulze.

Nejprve hodila do plachty kočku, pak skočila sama

Po uzavření hranice zůstala Frieda prakticky uvězněná ve svém bytě. Její vzpomínku otiskl list Welt:

„Víte, poslední dobou to bylo strašné. Už jsem nemohla dostávat noviny ze Západního Berlína. A přitom jsem je četla celý život. Kolem rádia jsme dávali polštáře – zezadu a po stranách – a báli jsme se ho zapnout nahlas. Už tehdy jsem chtěla pryč. Ale bála jsem se.“

Zlom nastal ve chvíli, kdy viděla, jak z domu odvážejí souseda, který tam žil skoro 40 let.

„Tehdy jsem si pomyslela: Teď už to nejde. Už jsem prostě nemohla.“

Když 24. září přišli vystěhovat i ji, rozhodla se uprchnout oknem. Západoberlínští hasiči pod ním připravili záchrannou plachtu. Frieda nejprve vyhodila dolů svou kočku Pumpel a potom se pokusila seskočit sama. Východoněmečtí policisté ji chytli za ruku a snažili se ji stáhnout k sobě. Dole ale čekali lidé ze západní strany a naopak ji tahali dolů.

Bizarní divadlo zachytila fotografie, která je dnes sdílena na sociálních sítích jako memento absurdní doby:

Stisk nahoře nakonec povolil a Frieda spadla do plachty. Pád přežila ve zdraví a se svou kočkou poklidně dožila v západní části města.

Začalo to drátem, skončilo to zdí

Ostnatý drát, který se v Berlíně objevil během několika hodin, měl být jen provizorním řešením. Brzy ho začaly nahrazovat pevnější zábrany a postupně vyrostla betonová zeď s věžemi, kontrolními stanovišti a pásem, kterému se přezdívalo pásmo smrti. Berlínská zeď nakonec měřila přes 155 kilometrů a po dobu téměř 28 let rozdělovala město i jeho obyvatele. Padla až 9. listopadu 1989.

Úřadům stačila jediná noc, aby Berlín přeťali vejpůl. Lidé, kteří onoho srpnového rána roku 1961 vyšli do ulic, najednou naráželi na bariéry, dráty a vojáky. Jejich město přestalo být městem, kterým ještě včera mohli volně procházet. A nikdo nozemohl tušit, že se rozdělená metropole stane novou normou na téměř tři dekády.