Koho ve skutečnosti pronásledovala španělská inkvizice: Čarodějnice to nebyly

Proč španělská inkvizice vlastně vznikla

Španělskou inkvizici založili v roce 1478 katolický král Ferdinand Aragonský a královna Isabela Kastilská, kteří k tomu získali souhlas papeže Sixta IV.

Španělsko tehdy procházelo zásadní proměnou. Na Pyrenejském poloostrově vedle sebe žili po dlouhá staletí křesťané, Židé a muslimové, ale katolická panovnická moc usilovala o stále větší náboženskou jednotu.

Část Židů přijala křesťanství, stejně jako později část muslimů. Říkalo se jim konvertité. Kolem některých z nich ale vzniklo podezření, že křesťanství přijali pouze navenek a doma dál dodržují svou původní víru.

A právě na „falešné“ konvertity se španělská inkvizice zaměřila především. Z hlediska katolické církve šlo o kacířství, pro které byl připraven trest nejvyšší.

Pro nás to znamená důležitý postřeh: čarodějnice ve Španělsku nebyly prvotním objektem inkvizičního zájmu.

Středověká církev na čarodějnice tak úplně nevěřila

Dnes máme pocit, že středověká církev byla přesvědčena o existenci čarodějnic a jejich nadpřirozených schopností. Její původní postoj byl přitom mnohem složitější.

Už kolem roku 900 se v církevním textu známém jako Canon Episcopi objevují příběhy o ženách, které tvrdily, že v noci létají na zvířatech s pohanskou bohyní Dianou.

Text ale říká, že těmto představám nelze věřit. Ženy podle něj ve skutečnosti nikam nelétají. Jde o iluzi, sen nebo klam, kterým je člověk ošálen.

To naznačuje, že církev podobné představy vnímala především jako pověru a pozůstatek pohanství, nikoli jako důkaz skutečných čarodějnických schopností.

Teprve na samém konci středověku se tento pohled začal měnit. Část církevních autorit začala věřit, že za podobnými praktikami může stát ďábel a že čarodějnictví může být kacířstvím. Španělská inkvizice patřila zrovna k té části, která hony na čarodějnice oficiálně nepořádala. Naopak se je někdy snažila zastavit.

Kdo tedy ve Španělsku upaloval čarodějnice?

Čarodějnické procesy ve Španělsku skutečně probíhaly. V řadě případů šlo ale o místní světské soudy, nikoli o soudy inkviziční.

Jeden velký hon na čarodějnice propukl například v Navarře v roce 1575 po popravě ženy jménem María Johan. Obviněno bylo kolem padesáti lidí. Inkvizice vyšetřování převzala od místních úřadů a další popravy už po první vlně nenásledovaly.

Podobná situace nastala v roce 1609 v Baskicku, kde místní soudy rozpoutaly jeden z největších čarodějnických procesů v Evropě mimo německé země. Inkvizice nakonec zasáhla a snažila se další pronásledování omezit.

A v Katalánsku probíhaly rozsáhlé procesy v letech 1615 až 1630 pod vedením místních světských soudů. Zemřelo při nich přibližně sto lidí, než se inkvizici podařilo získat nad situací větší kontrolu.

Ne, španělská inkvizice nebyla „svatoušek“

Neznamená to, že španělská inkvizice byla nějakým ochráncem čarodějnic. Byla to represivní instituce, která pronásledovala lidi kvůli jejich víře a náboženskému přesvědčení. Přesný počet jejích obětí není znám; historikové dnes odhadují, že za svou zhruba 350letou existenci nechala popravit přibližně 3 000 až 5 000 lidí. Dalším desítkám tisíc zničila život jiným způsobem – třeba tím, že jim zabavila majetek nebo je vypověděla ze země.

Když ale přišlo na čarodějnice, snažila se rozlišovat mezi skutečným kacířstvím a lidovými výmysly. Čarodějnické procesy ve Španělsku tak byly spíš důsledkem místních pověr, než že by byly organizovány samotnou inkvizicí.