Tutanchamonova DNA měla napsat kapitolu dějin. Místo toho rozpoutala vědeckou válku

Nikdo nečekal, že místo definitivních odpovědí přijdou pochybnosti. A že se mezi vědci rozpoutá spor, který se potáhne řadu let.

Zdálo se, že záhada je vyřešena

Průlom přišel v roce 2010. Tým egyptských vědců vedený tehdejším ministrem památek Zahim Hawassem zveřejnil výsledky rozsáhlého výzkumu DNA jedenácti královských mumií z 18. dynastie.

Závěry působily převratně. Podle analýzy byl Tutanchamon synem faraona Achnatona a jeho vlastní sestry. Vědci zároveň uvedli, že mladý faraon trpěl několika vrozenými vadami, které mohly souviset právě s příbuzenskými sňatky v královské rodině. Ve vzorcích navíc našli stopy parazita způsobujícího malárii, která mohla přispět k jeho předčasné smrti.

Světová média nadšeně hlásala, že jedna z největších záhad starověkého Egypta byla konečně vyřešena.

Nadšení ale dlouho nevydrželo.

Ozvali se odborníci na starověkou DNA

Krátce po zveřejnění studie začali někteří přední genetici upozorňovat, že výsledky nemusejí být tak jednoznačné, jak se na první pohled zdá. Nezpochybnili přitom ani tak metody výzkumu jako samotný genetický materiál.

Získat spolehlivou DNA z více než 3300 let starých mumií je totiž velmi obtížné. Egyptské klima je horké, genetický materiál se po tisíciletích rozpadá a vzorky mohly být během let kontaminovány lidmi, kteří s mumiemi manipulovali.

Další kritika upozornila na fakt, že autoři nezveřejnili všechna genetická data, takže jiné vědecké týmy nemohly výsledky nezávisle ověřit. Právě možnost zopakovat experiment přitom patří mezi základní principy moderní vědy.

Místo velkého odhalení přišla vědecká válka

Autoři studie své závěry hájili a zdůrazňovali, že použili přísná opatření proti kontaminaci i dvě nezávislé laboratoře. Kritici však namítali, že u tak starých vzorků to nemusí stačit.

Rozpoutala se dlouhá odborná debata, která neskončila ani po více než patnácti letech. Neznamená to, že původní studie byla nutně chybná. Mnozí vědci připouštějí, že její závěry mohou být správné. Současně ale upozorňují, že bez potvrzení modernějšími metodami sekvenování DNA zůstávají některé otázky otevřené.

Fáma, kterou citovala i agentura Reuters

Brzy přišla další senzace. Švýcarská společnost zabývající se genetickou genealogií iGENEA oznámila, že se jí podařilo z dostupných televizních záběrů zrekonstruovat Tutanchamonův Y chromozom. Tvrdila, že faraon patřil do haploskupiny R1b, která je dnes velmi rozšířená v západní Evropě. Zprávu převzala světová média včetně agentury Reuters.

Po celém internetu kolovalo šokující sdělení, že byl Tutanchamon Evropan.

Pro toto tvrzení se však dodnes nenašel spolehlivý důkaz. Autoři studie žádnou haploskupinu nikdy oficiálně nezveřejnili a odborníci upozorňují, že z dostupných údajů ji ani nelze věrohodně určit. Přesto se tato informace dodnes objevuje na sociálních sítích i v různých senzačních článcích.

Co tedy o Tutanchamonovi vlastně víme?

Bohužel musíme přiznat, že o toho o něm s jistotou nakonec moc nevíme.

Co je jisté?

• Byl faraonem 18. dynastie. To je doloženo nápisy, jeho hrobkou i množstvím artefaktů.
• Vládl přibližně v letech 1332–1323 př. n. l. (s odchylkou jednoho až dvou let podle použité chronologie).
• Na trůn nastoupil jako dítě, asi v devíti letech.
• Zemřel velmi mladý, kolem 18–19 let.
• Jeho hrobka byla objevena téměř nevykradená, což z něj učinilo nejslavnějšího faraona světa.

Co je téměř jisté?

• Pravděpodobně byl synem Achnatona. To podporuje genetika i další nepřímé důkazy, ale není to stoprocentně uzavřené.
• Pravděpodobně byl dítětem velmi blízce příbuzných rodičů.
• Pravděpodobně měl zdravotní problémy – například deformitu nohy (v hrobce bylo nalezeno přes sto vycházkových holí), možná kulhal.

Co ale pořád opravdu neznáme, je příčina jeho smrti. Postupně se objevily teorie o vraždě, úderu do hlavy, nehodě s vozem, zlomenině nohy, infekci, malárii i genetických chorobách. Dnes se většina odborníků přiklání k tomu, že šlo spíše o kombinaci zdravotních komplikací než o vraždu.

Příběh Tutanchamonovy DNA nicméně není vyprávěním o selhání vědy, ale naopak o tom, jak věda funguje. Odvážná hypotéza nestačí; musí obstát i před kritikou ostatních odborníků. A právě proto se dodnes vedou spory o to, co nám genetická výbava nejslavnějšího egyptského faraona skutečně prozradila.