Před 70 lety spojil Evropu s Amerikou první telefonní kabel

Dnes se připojíte k Wi-Fi, zmáčknete tlačítko na WhatsAppu a během pár sekund si můžete povídat s přáteli v Kanadě, Spojených státech nebo kdekoli jinde na světě. Hovor je prakticky zadarmo. Ještě před sto lety byste si něco takového rozhodně nemohli dovolit, ledaže byste patřili k nejbohatší vrstvě. Podle údajů britského parlamentu stál v březnu roku 1927 tříminutový hovor z Londýna do New Yorku 15 liber.

To je i dneska hodně peněz, ale v té době to byla částka přímo astronomická. Konkrétně představovala pět a půl týdnu průměrné mzdy. Převod na dnešní české peníze je téměř nemožný, ale jen tak zhruba si můžete představit, že byste za krátký transatlantický rozhovor vyplácli šedesát tisíc korun. A ještě byste museli doufat, že na vás zrovna vyzbyde volná linka a hovor nebude přerušován četnými šumy.

Zapomeňte na Marconiho, zkuste to s drátem

Bylo jasné, že s kabelem by to šlo mnohem lépe a levněji. V cestě stál ale Atlantický oceán. Projekt vyžadoval natažení dvou paralelních kabelů v hlubokomořském úseku dlouhém přibližně 2800 kilometrů. Bylo nutné zmapovat mořské dno a měděné vodiče opatřit důkladnou izolací.

Dráty chránilo několik vrstev včetně ocelového pancéřování. To bylo kupodivu silnější u kabelů vedených těsně u pobřeží, protože zde mohly být poškozeny lodními kotvami a rybářskými sítěmi. Přímo na oceánském dně jim podle úvahy tehdejších inženýrů tolik nebezpečí nehrozilo, ačkoli se v minulosti řešily případy, kdy podmořské telegrafní dráty okousali žraloci.

Zázrak jménem TAT-1

Cesta k technologickému triumfu začala podpisem přípravné dohody 1. prosince 1953. Samotná realizace probíhala v letech 1955 až 1956 pod taktovkou mezinárodního konsorcia a spočívala v položení kabelu TAT-1 na dno oceánu mezi skotským zálivem Gallanach a kanadským Clarenville na Newfoundlandu.

Projektanti tímto úkolem pověřili loď HMTS Monarch, toho času největší kabelové plavidlo na světě. Místo běžného nákladu měla v podpalubí čtyři obrovské kruhové komory, ve kterých byl kabel stočený ve vrstvách. Odtud ho posádka postupně vytahovala, vedla přes palubu a přes kladky ho spouštěla do moře.

Náklad byl o to těžší, že na každých 60 km kabelu byly umístěny zesilovací jednotky, z nichž každá měřila několik metrů a vážila stovky kilogramů. Bez nich by telefonní hovor rychle zeslábl a projekt by nesplnil svou funkci.

Slavnostní uvedení do provozu

Člověk si jenom může představovat, co se při takové plavbě mohlo všechno stát. Naštěstí vše proběhlo podle plánu. A 25. září 1956 přišel ten slavný den, kdy zástupci investorských společností zvedli sluchátko a navzájem se slyšeli, ačkoli se jeden z nich nacházel v Londýně, druhý v Ottawě a třetí v New Yorku.

Hned během prvních 24 hodin po slavnostní ceremonii se přes podmořský kabel uskutečnily stovky hovorů.

Spojení to stále nebylo dokonalé. Kabel měl jen 36 telefonních kanálů, takže přes něj mohlo současně probíhat pouze 36 hovorů. Jeden kanál byl navíc vyhrazený pro technické účely. Na dnešní poměry je to směšně málo, ale v roce 1956 šlo o obrovský skok.

Postupná modernizace

Hovory do Ameriky nezlevnily přes noc. Kabel TAT-1 byl ale tou první vlaštovkou, která odstartovala novou éru transatlantické komunikace. V provozu vydržel 22 let, než ho nahradily modernější vodiče s mnohem větší kapacitou.

Dnešní podmořské kabely místo měděného drátu využívají optická vlákna, kterými data putují jako světelné impulzy. Kromě telefonních hovorů jimi proudí internetová videa, zprávy, cloudová data, finanční transakce a prakticky cokoli, co potřebuje elektronicky cestovat mezi kontinenty.

Jedna věc se ale od roku 1956 nezměnila: kabely se dodnes přes oceán pokládají stejným způsobem jako tehdy. Pořád je vyrábí kabelárna, navinou se na speciální loď a na mořské dno se opatrně spouštějí během pomalé plavby. Jenom ta technologie uvnitř je úplně jinde.