NASA chtěla vědět, jak si včely poradí se stavem bez tíže. Poslala je na oběžnou dráhu

Náklad, který nikdo nečekal

Když 6. dubna 1984 startoval raketoplán Challenger k misi STS-41C, na palubě nečekala jen posádka astronautů. V nákladovém prostoru se tísnilo 3 301 živých včel – společně s královnou, zásobami potravy a dřevěnými rámky. Cílem bylo zjistit, jestli dokážou stavět plásty i tam, kde neexistuje žádné nahoře ani dole.

Celý pokus původně navrhl devatenáctiletý student Dan Poskevich v rámci programu NASA pro zapojení studentů. Jeho myšlenka zaujala natolik, že se z ní stal oficiální vědecký experiment – a včely se staly nejmenšími astronauty v historii americké kosmonautiky.

První hodiny: chaos a nárazy do stěn

Hmyz sice přežil start bez problémů, ale přizpůsobení se beztížnému stavu bylo problematické. Jakmile se včely pokusily vzlétnout, ztratily kontrolu nad pohybem a narážely do stěn speciálního hliníkového boxu s průhledným oknem. Jejich orientace, vybroušená evolucí na Zemi, najednou selhávala.

Vědci sledovali, jak se hmyz zmítá v prostoru, kde neplatí žádná pravidla. Místo obvyklého letu včely spíše plachtily a narážely do překážek. Otázka zněla: dokážou se vůbec adaptovat, nebo experiment skončí fiaskem?

Odpověď přišla postupně. Den za dnem se pohyby včel stávaly jistějšími. Hmyz začal létat cíleněji, dokonce rychleji než na Zemi. Sedmý den mise přinesl zásadní obrat.

Plást bez gravitace a rozdíly

Posádka zaznamenala do palubního deníku:

„Sedmý den. Plástev je dobře vyvinutá a zdá se, že se včely na stav beztíže docela dobře adaptovaly. Už se nesnaží létat proti horní části boxu. Mnohé z nich už létají z jednoho místa na druhé.“

Včely se nejen naučily létat v beztížném stavu, ale navíc postavily téměř 200 čtverečních centimetrů funkčního plástu. Buňky měly normální hloubku, a některé už dokonce obsahovaly zásoby cukrového sirupu. Hmyz prokázal, že gravitace není pro základní stavební proces nezbytná.

Plást ale vypadal jinak než na Zemi. Výzkumníci po návratu zjistili, že buňky měly menší průměr a silnější stěny. Beztížný stav tedy stavbu ovlivnil, jen ne natolik, aby ji znemožnil.

Překvapivá schopnost adaptace

Královna během mise nakladla přibližně 35 vajíček. Po návratu na Zemi se však z žádného nevylíhla larva. Pozdější analýzy naznačily, že důvodem mohly být problémy s regulací teploty uvnitř boxu během letu. Definitivní odpověď ale vědci nikdy nezískali.

Úmrtnost včel byla během sedmidenního pobytu v kosmu překvapivě nízká. Videonahrávky navíc potvrdily, že hmyz dokázal v beztížném stavu létat rychleji než v pozemských podmínkách – jako by absence gravitace uvolnila jejich pohybové možnosti.

Experiment s včelami byl jen jednou z aktivit mise STS-41C, která zahrnovala také vypuštění zařízení Long Duration Exposure Facility a opravu satelitu Solar Maximum Mission přímo na oběžné dráze. Speciální box BEM (Bee Enclosure Module), ve kterém včely cestovaly, je dnes vystaven ve Smithsonově muzeu letectví a kosmonautiky.

Výsledky z roku 1984 ukazují, jak pružně dokážou živé organismy reagovat na prostředí mimo Zemi. Včely nejenže přežily – dokázaly pokračovat v činnosti, která je definuje. A i když se jejich plást lišil od pozemského originálu, zůstal funkční. Otázka, jak moc může vesmír změnit biologické chování, dostala první odpověď – a ta zněla: méně, než jsme čekali.