Kankán, bohémští umělci a výstřední show: Moulin Rouge před 137 lety zasadil ránu měšťanské morálce

V roce 1889 se konala Světová výstava a nad Paříží se tyčila nově dokončená Eiffelova věž. Francouzská metropole byla v té době centrem moderního umění, jež se zrodilo na protest proti zaběhaným pravidlům akademiků. Umělci chtěli tvořit svobodně a bez omezení. A stejným způsobem chtěli i žít.

Podnik Moulin Rouge přivítal první hosty 6. října téhož roku a od prvního momentu bylo jasné, že jde s myšlenkami svobodné tvorby a zábavy ruku v ruce. Jeho zakladatelé Joseph Oller a Charles Zidler nabídli rozlehlý parket, odvážná taneční vystoupení a velkou zahradu, kde se návštěvníci mohli projet na oslech. V zahradě kromě toho stála velká dutá socha slona, v jehož břiše se konala vystoupení břišního tance. Do místnosti vedlo točité schodiště umístěné v noze slona a pánové sem platili vstupné ve výši jednoho franku.

Zábava, která bořila hranice

Kavárny, šantány a kabarety v Paříži rostly jako houby po dešti. Aby Moulin Rouge v silné konkurenci obstál, musel nabídnout show, kterou nikdo jiný neměl. Čím více extravagantní a šokující místní vystoupení byla, tím větší pozornost přitáhla. A že pohoršovala počestné měšťany, kteří si stáli za hodnotami tradiční společnosti? To majitelům nevadilo. Spíš naopak. Negativní reklama byla také reklamou. A v Paříži se našlo dostatek umělců a intelektuálů připravených bořit všechna tabu.

Jedním z hlavních lákadel Moulin Rouge se stal tanec, při kterém ženy provokativně vyhazovaly sukně vysoko do vzduchu a odhalovaly siluety nohou. Později se pro něj vžilo označení francouzský kankán. Z nejvýraznějších tanečnic se staly doslova celebrity. Například Louise Weber, známá pod přezdívkou La Goulue, získala nesmrtelnost mimo jiné i díky plakátu, na kterém ji zvěčnil malíř Henri de Toulouse-Lautrec.

Reklamní grafik s absintem na stole

Dnešní tvůrci reklam obvykle sedí v klimatizované kanceláři u počítače se šálkem kávy. Henri de Toulouse-Lautrec seděl v zakouřeném kabaretu se skicákem a skleničkou absintu. Pod jeho rukama se rodily reklamní plakáty, díky nimž podnik Moulin Rouge získával nejen novou klientelu, ale i věhlas, který z něj nakonec učinil jeden z nejvýraznějších symbolů dekadentní éry.

Na konci 19. století ještě neexistovala reklama v dnešním slova smyslu. Lautrec byl v tomto ohledu jedním z průkopníků. Prosadil se přes vrozenou kostní vadu, kvůli které měl výrazně zkrácené nohy. Prostředí šantánů a kabaretů, nesvázané společenskými předsudky, jeho osobu přijímalo i s fyzickým handicapem. V Moulin Rouge vysedával téměř každý večer a věnoval se tvorbě, jejíž hodnota dnes šplhá do astronomických výšin. Jeho raný obraz La Blanchisseuse, zachycující mladou pradlenu, se v roce 2005 vydražil za 22,4 milionu dolarů.

Na hranici vkusu

Moulin Rouge ovšem nesázel jen na kankánové tanečnice. Jeho program zahrnoval i mnohem výstřednější vystoupení. Velké popularity a zároveň i kontroverze dosáhl Joseph Pujol, známý pod uměleckým jménem Pétoman.

Tento showman oslňoval publikum neobvyklou schopností ovládat svaly svého zadního otvoru. Nasáváním a vypouštěním vzduchu vydával zadnicí zvuky, které napodobily výstřel z děla, bouřku nebo hudební tóny. Tehdejší tisk meditoval nad otázkou, kde končí umění a začíná nevkus. Prohlédněte si dobový záznam a udělejte si obrázek sami:

Červený mlýn svítí dodnes

Moulin Rouge zůstal v provozu do dnešních dnů a kankán patří k jeho největším lákadlům. Jen místo absintu se tu dnes rozlévá šampaňské a extravagantní vystoupení se zvuky vydávanými zadnicí už na programu nenajdete. Dávno tu nestojí ani slon s tanečnicemi v břiše.

Kabaret dnes nabízí 900 míst a ročně jím projde okolo 600 000 návštěvníků. Je ovšem otázka, zda je sem skutečně táhne aktuální program, nebo spíš duch místa, které dosáhlo své největší slávy a významu na samém konci 19. století.