Kdo byl ve skutečnosti mistr Hanuš a co vlastně víme o vzniku Staroměstského orloje

Macháčkův nález znamenal, že slavná pověst o mistru Hanušovi byla skutečně jen pověstí. A že pražský orloj vznikl mnohem dříve, než se doposud myslelo.

K odhalení listiny napomohla náhoda. Mnoho historických dokumentů uložených na Staroměstské radnici shořelo během květnového povstání na samém konci druhé světové války, kdy požár po zásahu dělostřeleckým granátem poškodil i samotný orloj. Dochovaná zmínka o Mikuláši z Kadaně byla volně uložená ve svazku nesoucím název „Zpráva o orloji prasském 1588“. Tento spis původně vlastnil soukromý majitel, který ho předal antikvariátu Meissner v Karlově ulici. Antikvariát ho pak nabídl Archivu hlavního města Prahy.

Žádný krutý scénář, ale štědrá odměna

Listina schovaná v prastarém rukopisu tedy urazila dlouhou cestu, než se dostala do rukou Stanislava Macháčka a vydala svědectví o vzniku jedné z nejslavnějších českých památek. Nejenže díky ní víme, že Staroměstský orloj existoval už v roce 1410, ale navíc i známe skutečné jméno jeho tvůrce. Předpokládá se, že Mikuláš z Kadaně sestrojil hodinový stroj a astronomický číselník podle návrhu Jana Šindele, významného matematika a astronoma, který se stal po Janu Husovi rektorem pražské univerzity.

Nalezený zápis zmiňuje dokonce i odměnu, kterou Mikuláš za své dílo dostal. Radní mu darovali dům v Praze a vyměřili mu štědrý roční plat. To je zcela jiný scénář, než jaký nabízí Jiráskova pověst o vypálených očích.

Oslepení mistři hodináři po celé Evropě

Byla to jedna z nejstrašidelnějších pověstí, jakou nám maminky četly před spaním. Mistr Hanuš sestrojil hodiny, které svět dosud neviděl. Konšelé se báli, že geniální hodinář stejné dílo sestaví i v jiném městě, a Praha tak ztratí svou výjimečnost. Hanuše proto nechali oslepit, ale nečekali, že Mistr zná svůj mechanismus i poslepu a hodiny navždy zastaví.

Je pozoruhodné, že stejná historka se váže také k orloji olomouckému, jen místo Hanuše v ní figuruje hodinář Antonín Pohl. Oslepen měl být podle pověsti dokonce i tvůrce astronomických hodin ve štrasburské katedrále. Její web však ujišťuje, že podle historických pramenů autor díla Conrad Dasypodius žádné násilí neutrpěl. Hororové příběhy se nicméně v minulosti očividně těšily velké oblibě, neboť se jeden velmi podobný vyprávěl také o tvůrci zvonkohry u reformovaného kostela v Berlíně. Zvonkohra sice není astroláb, ale dílo je to přesto natolik jedinečné, že si ho konšelé mohli chtít uzurpovat jen pro vlastní město.

Z tohoto výčtu by se mohlo zdát, že oslepování výjimečných řemeslníků bylo v minulosti běžnou praxí. Ve skutečnosti jde spíš o jednu nepodloženou historku, která se v lidové slovesnosti „naplácla“ na jedinečná díla své doby. Nemáme jediný důkaz, že by byl nějaký evropský hodinář na přelomu středověku a raného novověku skutečně zmrzačen.

Kdo byl vlastně mistr Hanuš

Postava mistra Hanuše přesto není smyšlená. Nešlo však o autora Orloje, nýbrž o jeho správce, který mechanismus opravil a vylepšil v druhé polovině 15. století.

Hanuš přitom nebylo příjmení, ale domácí podoba jména Jan (ve středověké latině zapisovaný jako Johannes – odtud různé formy jako Hannes, Hans, Hanuš, později i Honza). Náš mistr Jan spojený se Staroměstským orlojem získal přízvisko Růže (literatura ho někdy nazývá Janem z Růže, což zní vznešeněji, ale původ přezdívky je nejasný, mohlo jít i o růži v obličeji).

Důležitější než jméno však byla jeho práce. Ač původem z Hradce Králové, v letech 1475 až 1476 se Jan Růže stal pražským orlojníkem a slavné hodiny dal do pucu po dlouhém a ničivém období husitských válek. Původním autorem pražského zázraku sice nebyl, ale zato sestrojil vlastní orloj pro Jindřichův Hradec. Podobně jako kdysi Mikuláš, i mistr Hanuš za tuto práci dostal slušnou odměnu bez toho, aby mu někdo nechal vypálit oči.