Let z New Yorku do Londýna za dvě hodiny? Špionážní letoun to dokázal už v roce 1974

Letadlo, které mělo špehovat svět

Jmenoval se Lockheed SR-71 Blackbird. Nebyl to závodní speciál ani experimentální hračka konstruktérů. A už vůbec nešlo o letadlo určené k přepravě turistů. Byl to strategický průzkumný letoun amerického letectva.

Vznikl na počátku 70. let, v době studené války, kdy Spojené státy potřebovaly sledovat sovětské vojenské základny, raketová sila a další citlivá místa. Klasické průzkumné letouny byly stále zranitelnější a nedokázaly se pohybovat v extrémních výškách. Sovětské stíhačky se zlepšovaly a rychle se vyvíjely také protiletadlové rakety.

Američané proto potřebovali něco úplně jiného. Ne letadlo, které se bude umět před nepřítelem schovat, ale takové, které mu jednoduše uletí.

Výsledkem byl stroj schopný létat ve výšce přes 25 kilometrů a rychlostí přes Mach 3. Smithsonian uvádí, že Blackbird dokázal při maximální rychlosti letět rychlostí kolem 3,3násobku rychlosti zvuku.

Díky tomu bylo téměř nemožné ho sestřelit. 

Když někdo na Blackbird vystřelil raketu, pilot se nesnažil složitě manévrovat. Prostě přidal plyn a odletěl z jejího dosahu. Podle Smithsonianu se SR-71 ocitl pod nepřátelskou palbou při více než 4000 pokusech, ale žádný z těchto útoků nevedl ke ztrátě letounu.

Na zemi z něj vytékalo palivo

Blackbird nebyl výjimečný jen ve vzduchu. Podivně vypadal už před startem.

Z letounu totiž na zemi unikalo palivo.

Nešlo o poruchu. Konstrukce stroje počítala s tím, že se jeho kovový plášť při letu obrovskou rychlostí výrazně zahřeje a roztáhne. Na zemi, kdy byl studený, proto nebyly palivové nádrže dokonale utěsněné. Jakmile se letoun dostal do vysoké rychlosti a jeho konstrukce se zahřála, jednotlivé části se roztáhly a netěsnosti se uzavřely.

Pozemní technici proto mohli při pohledu na Blackbird vidět pod jeho trupem louže paliva. Pro nezasvěceného pozorovatele to muselo vypadat jako katastrofa čekající na start.

Ve skutečnosti šlo o vlastnost konstrukce.

A nebyla to jediná věc, která musela být kvůli rychlosti vyřešena úplně jinak než u běžných letadel.

Černý plášť měl důvod

Při rychlosti přes Mach 3 se povrch letounu zahříval na stovky stupňů. Běžný hliníkový trup by takové podmínky nezvládl, proto konstruktéři použili především titanové slitiny.

A proč byl Blackbird černý?

Speciální nátěr nebyl jen otázkou vzhledu. Pomáhal vyzařovat teplo vznikající při letu a zároveň měl snižovat radarovou odrazivost letounu. Černá barva navíc pomáhala stroji splynout s tmavou oblohou ve velké výšce.

Celý letoun tak byl vlastně jedním velkým kompromisem mezi aerodynamikou, teplem, radarem a fyzikálními limity.

Piloti potřebovali speciální oděv

Ve výšce kolem 24 až 26 kilometrů už není prostředí pro člověka zrovna přívětivé. Tlak vzduchu je tam tak nízký, že by při ztrátě tlaku v kabině člověku hrozilo rychlé bezvědomí a smrt.

Posádka proto létala v tlakových oblecích podobných skafandrům astronautů. SR-71 měl dva členy posádky – pilota a důstojníka průzkumných systémů, který obsluhoval množství senzorů, kamer a dalších zařízení.

Takže zatímco cestující v běžném letadle si v roce 1974 mohli pohodlně objednat kávu, dva muži v Blackbirdu seděli v tlakových oblecích desítky kilometrů nad zemí a řítili se rychlostí několika tisíc kilometrů za hodinu.

Přes Atlantik musel Blackbird zpomalit

Ani nejrychlejší letoun své doby ale nemohl celou cestu jednoduše letět maximální rychlostí.

SR-71 měl obrovskou spotřebu paliva a při dálkových misích běžně využíval tankování za letu. Když se přiblížil k tankovacímu letounu, musel sestoupit do jeho výšky a zpomalit na podzvukovou rychlost.

Tím ale zároveň vychladl.

Titanové části se začaly smršťovat a kolem palivových nádrží se znovu objevovaly netěsnosti. Po doplnění paliva se Blackbird od tankeru odpojil, znovu zapnul přídavné spalování a vystoupal do výšky, kde mohl pokračovat rychlostí přes Mach 3.

To je jeden z důvodů, proč údaj o maximální rychlosti Blackbirdu neznamená, že celou dlouhou trasu letěl stejnou rychlostí.

1. září 1974: závod přes Atlantik

A konečně se dostáváme k legendárnímu letu, který se odehrál 1. září 1974.

Majorové James V. Sullivan a Noel Widdifield vzlétli se SR-71 směrem k Británii. Jejich cílem nebyla běžná mise nad nepřátelským územím. Letoun měl být představen na letecké přehlídce ve Farnborough – a cestou dostal příležitost ukázat, co skutečně umí.

Výsledek byl ohromující.

Blackbird překonal trasu z oblasti New Yorku do Británie za 1 hodinu, 54 minut a 56,4 sekundy. Uváděná průměrná rychlost činila 1806,964 míle za hodinu, tedy přibližně 2907 kilometrů za hodinu. Šlo o rekord, který se zapsal do Guinnessovy knihy. 

Concorde byl pohodlnější. Blackbird byl úplně jiný svět

V té době přitom existovalo ještě jedno slavné letadlo, které dokázalo překonávat Atlantik v nadzvukové rychlosti – Concorde.

Jenže srovnávat oba stroje je trochu jako porovnávat závodní motocykl s autobusem.

Concorde měl vozit lidi. Blackbird měl získávat informace.

Concorde nabízel cestujícím sedadla, jídlo a servis. Blackbird měl kamery, senzory, tlakové obleky a kokpit navržený tak, aby dva lidé přežili let v prostředí, které se běžnému dopravnímu letadlu vůbec nepodobalo.

Špionážnímu letounu ostatně nešlo o soutěž ani o lámání rekordů. Jeho úkolem bylo získávat informace z míst, kam by se normální letadlo neopovážilo zavítat. A tuto funkci plnil na výbornou.