Kazachstán začal vyrábět umělý déšť. Jak tato metoda funguje a proč to nejde i v Česku

Déšť na objednávku

Kazachstán spustil v květnu 2026 v Turkestánské oblasti na jihu země ambiciózní projekt. Jeho cílem je zvýšit množství srážek, doplnit vodní nádrže a pomoci zemědělským oblastem, kterým dlouhodobě chybí voda. Na projektu spolupracuje také Národní meteorologické centrum Spojených arabských emirátů, které má s podobnými pokusy dlouholeté zkušenosti.

Mohlo by se zdát, že vědci konečně našli způsob, jak poručit dešti. A samozřejmě vyvstane i otázka, proč to nejde v Česku. Celá věc je ale trochu komplikovaná.

Jak se vlastně zasévají mraky

Řekněme na rovinu, že dešťové mraky současná věda prostě vyrobit neumí. Může jen podpořit již existující oblaka, aby z nich zapršelo o něco více než obvykle. 

Metoda se označuje jako cloud seeding, tedy zasévání nebo osetí oblaků. Princip spočívá v tom, že se do vhodného oblaku dopraví drobné částice, které pomohou vodním kapkám nebo ledovým krystalům růst.

Používají se k tomu různé látky podle typu oblaku a zvolené metody. Jednou z nejznámějších je jodid stříbrný. Částice fungují jako jakási drobná „jádra“, kolem nichž se může voda lépe shlukovat. Když kapky nebo ledové krystaly dostatečně narostou, mohou začít padat k zemi jako déšť nebo sníh.

To ovšem znamená, že na obloze už nějaký oblak musí být. A musí obsahovat dostatek vody a mít správné podmínky.

Z modré oblohy déšť neuděláme

V tomto bodě se tedy rozbíjí představa, že by umělý déšť mohl být univerzálním řešením sucha pro všechny země.

Světová meteorologická organizace upozorňuje, že dnešní technologie neumějí vytvořit dešťový oblak z ničeho. Neumějí ani přivést do oblasti vodní páru nebo změnit proudění vzduchu tak, aby přineslo déšť. Energie, která se v atmosféře pohybuje, je totiž obrovská ve srovnání s tím, co dokážeme ovlivnit.

Cloud seeding tedy není výroba počasí. Je to spíš malé postrčení procesu, který už v atmosféře probíhá.

Kolik deště navíc získáme?

Ani když vhodné mraky existují, výsledek není zcela zaručený.

Americký vládní úřad Government Accountability Office analyzoval dosavadní studie a zjistil, že odhady dodatečných srážek se pohybovaly od nuly až po zhruba 20 procent. Přesný účinek se přitom obtížně měří, protože počasí je přirozeně proměnlivé a není jednoduché určit, kolik deště by spadlo bez zásahu člověka.

Světová meteorologická organizace proto zdůrazňuje, že výsledky závisí na konkrétním typu oblaku a místních podmínkách. To, co funguje v jednom prostředí, nemusí fungovat jinde.

Kazachstán ostatně sám přiznal, že jeho program není určen k ovládání počasí nad celou oblastí. Má zvyšovat pravděpodobnost srážek v již existujících oblacích na vybraných místech. Silné deště, které v Turkestánské oblasti přišly na konci května, proto podle místních úřadů nebylo možné jednoduše připsat umělému zasévání oblaků.

Proč tedy umělý déšť vůbec zkoušíme?

Protože i několik procent vody navíc může mít v některých oblastech význam.

Kazachstán patří k zemím, které se potýkají s rostoucím nedostatkem vody, a Turkestánská oblast je silně zemědělská. Projekt má pomoci především s doplňováním vodních nádrží a zásobováním zemědělství. Podle kazachstánské vlády se týká území s více než 911 tisíci hektary orné půdy.

Podobné programy dnes existují ve více než 50 zemích. Zároveň ale stále platí, že vědci přesně nevědí, jak velký přínos může metoda v různých podmínkách přinést.