Město zmizelo pod vodou. Obyvatelé Galvestonu se před hurikánem nestihli ukrýt

Odstranili duny a vymstilo se jim to

Galveston na konci 19. století patřil mezi čtyři největší města Texasu. Téměř 40 tisíc obyvatel žilo na ostrově stejného jména v Mexickém zálivu, kde se mísil pach mořské vody s vůní bavlny z přístavních skladů. Město původně chránily vysoké písečné duny – přirozené valy táhnoucí se podél pobřeží až do výšky čtyři a půl metru. V průběhu 19. století je však místní úřady nechaly odstranit. Chtěly uvolnit prostor pro plážový turismus a stavební boom. Písek posloužil jako levný materiál pro výstavbu.

Nikdo si neuvědomil, že tím město zbavili jediné skutečné ochrany před přílivovými vlnami. Když se v srpnu 1900 kdesi u Martiniku zrodil hurikán, Galveston stál bezbranný jako nahé dítě.

Měsíc svítil, zatímco se blížila smrt

V sobotu 8. září ráno si čtenáři místních novin Galveston Daily News na třetí straně mohli přečíst krátkou zprávu pod titulkem Bouře v zálivu.

Podnadpis zněl: „Pobřeží Mississippi a Louisiany hlásí rozsáhlé škody, popadané elektrické vedení. Podrobností je zatím málo.“.

Sama zpráva, odeslaná z New Orleans do tisku krátce po půlnoci, byla uklidňující:

„O půlnoci měsíc jasně svítil a obloha už nevypadala tak hrozivě. Meteorologická služba nemá žádné nové informace o pohybu bouře a je možné, že změnila směr, případně ztratila na síle ještě předtím, než dorazila k Texasu.“

Hurikán byl přitom sledován námořníky už od 4. září, kdy se přehnal přes Kubu a mířil na sever. Lodě na moři ale neměly jak telegrafovat pozorování na pevninu. Technické možnosti devatenáctého století selhávaly právě ve chvíli, kdy by včasná informace zachránila tisíce životů.

Lidé v Galvestonu šli proto onu osudovou sobotu normálně do práce. Šestidenní pracovní týden byl tehdy běžný.

Varování, které nikdo nebral vážně

Déšť sílil a vítr se stupňoval. Isaac M. Cline, šéf místní meteorologické služby, vyrazil s povozem taženým koněm do nízkých částí města. Varoval obyvatele, ať okamžitě odejdou. Málokdo ho poslechl. Galvestoňané věřili svým domům postaveným na dřevěných sloupech, které stavby chránily před občasnou vysokou vodou.

Když začaly padat mosty spojující ostrov s pevninou, cesta k úniku se uzavřela. Rodiny u pláže vyčkávaly příliš dlouho. Teď už nemohly utéct do masivních budov v centru, dál od Mexického zálivu.

Domy u pobřeží padaly jako kostky domina. Vítr zvedal trosky z jedné řady budov a házel je proti další řadě jako obrovské střely.

Anemometr – přístroj měřící rychlost větru – odletěl v 17:15. Předtím zaznamenal průměrnou rychlost 135 kilometrů za hodinu po dobu pěti minut. Poryvy dosahovaly 161 km/h. Meteorologové později odhadovali, že vítr v nejhorších okamžicích překročil 193 kilometrů za hodinu.

Kolem půl sedmé večer se přivalila přílivová vlna doprovázející oko hurikánu. Hladina moře se najednou zvedla o více než metr. Krátce nato se celé město ocitlo pod vodou. Maximální hloubka dosáhla čtyř a půl metru. Právě tato náhlá vlna způsobila většinu škod a úmrtí. Barometr klesl na 28,44 – nejnižší hodnotu zaznamenanou krátce po sedmé večer. Kolem desáté hodiny začala voda pomalu ustupovat.

Neděle 9. září: město leželo v troskách

Svítání odhalilo zkázu. Většina Galvestonu ležela v sutinách. Zemřelo 6 až 8 tisíc obyvatel samotného města. Odhady obětí na celém ostrově se pohybovaly mezi deseti a dvanácti tisíci.

Škody na majetku se nedají přepočítat na dnešní hodnoty, ale dobové odhady uváděly 20 až 30 milionů dolarů. Vysoká vlna a extrémní vítr zničily 2 636 domů. Pobřežní linie se zkrátila: hurikán ukrojil pás země široký až 90 metrů.

Od roku 1900 zasáhly pobřeží Spojených států silnější a dražší hurikány. Kvůli počtu obětí však galvestonská bouře zůstává nejhorší zaznamenanou přírodní katastrofou, která kdy severoamerický kontinent postihla.

Nová opatření

Z trosek a zoufalství občané vytvořili komisní formu městské správy, kterou později převzaly desítky jiných amerických měst. Začala stavba ochranné hráze – seawallu – dlouhé původně 5,3 kilometru a tyčící se 5,2 metru nad průměrnou hladinou při odlivu. Tato bariéra byla postupně prodlužována. V září 2025 získala zápis do Guinnessovy knihy rekordů jako nejdelší nepřerušený pěší chodník na světě s celkovou délkou 16,6 kilometru.

Plavidla čerpala písek ze dna Mexického zálivu, aby se mohl terén města zvednout o pět metrů. Tento cíl vyžadoval zvednutí 2 146 budov, tramvajových kolejí, hydrantů a vodovodních potrubí. Majitelé museli vykopat stromy, keře a květiny, pokud je chtěli zachránit.

Nejtěžší zvedanou stavbou byl katolický kostel sv. Patrika o váze tři tisíce tun. Zvedli ho o jeden a půl metru s pomocí zvedáků, pak pod něj napumpovali výplň. Bohoslužby se přitom konaly podle řádu. Ani jednou nebyly přerušeny.

Velká bouře, která to všechno způsobila, zanechala dlouhou stopu. Z Texasu putovala do Oklahomy a Kansasu, stočila se na severovýchod přes Velká jezera a část Kanady. Dvanáctého září prošla severně od Halifaxu a zmizela v severním Atlantiku.