Čas má tři rozměry a budoucnost může mít více podob, tvrdí fyzici

V praxi se to hned tak nikomu nepodaří a podle Einsteina se to nemůže podařit žádnému objektu s nenulovou klidovou hmotností, natož člověku. Rychlost světla je prostě limit, přes který nejede vlak (ani ten japonský). Fyzici z Varšavské univerzity a Oxfordu nicméně pracují s hypotetickými nadsvětelnými částicemi, takzvanými tachyony, které by se pohybovaly rychleji než světlo už ze své podstaty. Tachyony nebyly nikdy pozorovány a není známo, zda vůbec existují. Ale kdyby existovaly, co by se dělo v jejich světě?

Časoprostor převrácený naruby

Podle studie fyziků Andrzeje Dragana a Artura Ekerta by tyto hypotetické částice vnímaly okolí zcela jiným způsobem než my. Místo tří rozměrů prostoru a jednoho času by nadsvětelný pozorovatel vnímal jen jeden rozměr prostoru a tři rozměry času. Jeho pohled by byl tedy převrácený naruby.

Člověk se pohybuje po časové přímce jen jedním směrem, tedy do budoucnosti, zatímco v prostoru může chodit do stran. V popisovaném modelu by měl nadsvětelný pozorovatel naopak k dispozici pouze jeden prostorový rozměr, ale tři časové rozměry. Čas by tak nebyl jedinou přímkou, ale měl by několik směrů, kterými se lze v matematickém popisu pohybovat.

Je to ovšem jen teoretický model, který neslibuje výrobu stroje času. Jen vysvětluje, že vesmír, jak ho vidíme my, se může chovat zcela jinak z pohledu tachyonů.

Čas jako základ všeho

Podobným tématem se zabývá také fyzik Gunther Kletetschka z University of Alaska Fairbanks, který v roce 2025 představil vlastní teorii trojrozměrného času.

Jeho představa je ještě svéráznější: tři rozměry času podle něj nejsou jen důsledkem nadsvětelného pohledu, ale mohly by být základní vlastností samotného vesmíru.

„Tyto tři rozměry času jsou základní strukturou všeho, jako plátno obrazu,“ říká Gunther Kletetschka. „Prostor se svými třemi rozměry stále existuje, ale je spíš jako barva nanesená na plátně než samotné plátno.“

Zjednodušeně to znamená, že čas není jen nějakým doplňkem prostoru, ale naopak prostor by mohl být sekundárním jevem, který vzniká z hlubší struktury tří časových rozměrů.

Různé podoby budoucnosti

Náš čas si můžeme nakreslit jako přímou čáru. Kráčíme po ní z minulosti přes přítomnost do budoucnosti. Kletetschka si ale představuje, že čas má další směry. V jeho teorii by tedy z jednoho okamžiku mohly vést různé možné vývoje událostí.

Opět je to jen teorie. Ale opět to vyvolává otázku, zda naše perspektiva vnímání vesmíru není jen jednou z více možných.

Lidské smysly jsou zkrátka omezené. A vesmír může být ve své podstatě zcela jiný, než jak ho dokážeme vnímat.