Vorvani mají v hlavě beranidlo, kterým dokážou prorazit díru do lodi

Patnáctiletý Thomas Nickerson si myslel, že už je z nejhoršího venku. Do člunu napadeného velrybou proudila voda, ale posádce se přesto podařilo včas doveslovat k mateřské lodi. Zdálo se, že na její palubě jsou konečně v bezpečí.

Pocit úlevy netrval dlouho. Nickerson v moři spatřil dalšího obrovského vorvaně, který si to plnou rychlostí mířil přímo k Essex. Následoval ohromující náraz.

Jeho síla srazila všechny muže k podlaze. Velryba odplavala asi 270 metrů od lodi, prudce se otočila a opět se vrátila. Druhý úder prorazil celou příď. Velrybářská loď se potopila.

Mrazivý příběh se zapsal do literatury

Bylo ráno 20. listopadu 1820, když dvacet mužů opouštělo potápějící se plavidlo v pouhých třech velrybářských člunech. Nacházeli se více než 2000 kilometrů od pevniny uprostřed Tichého oceánu. Jejich příběh byl v dějinách námořní plavby jedním z nejděsivějších. Během tříměsíčního bloudění na moři byli námořníci v zájmu přežití donuceni sáhnout ke kanibalismu. Z dvaceti trosečníků přežilo jen osm, mezi nimi i první důstojník Owen Chase a mladý Thomas Nickerson.

Tragédie lodi Essex se stala předlohou pro slavný román Moby Dick. Autor se při psaní inspiroval rovněž agresivním albínským vorvaněm zvaným Mocha Dick, který v 19. století útočil na lodě u pobřeží Chile.

Události byly zapsány a zvěčněny. Otázkou zůstávalo, jak může vorvaň jen tak prorazit masivní příď obrovské lodi.

Drsné čelní útoky

Ekofyziolog Alec Burslem z Havajské univerzity nedávno zachytil na kameru vorvaně, jak do sebe navzájem narážejí hlavami. Největší náraz zaznamenal u mladého samce, který se řítil rychlostí 4,5 metru za sekundu a zasáhl svého soupeře silou přibližně 460 kilonewtonů.

Burslem odhaduje, že plně dospělý vorvaň pohybující se stejnou rychlostí by udeřil silou asi 1200 kilonewtonů, což by se rovnalo nárazu autobusu jedoucího rychlostí 65 kilometrů v hodině. Dřevěná skořápka lodi by takový úder nevydržela.

Jak je ale možné, že se při tak silném čelním nárazu nezraní ani sám vorvaň?

Záhadný orgán v hlavě

Vysvětlením je zvláštní tukový orgán v obrovské hlavě, jež tvoří zhruba třetinu celkové délky vorvaního těla. Vyplňuje ho mastná tekutina, kterou velrybáři dříve považovali za semeno. Odtud také pochází její název „spermacet“, ačkoli v češtině se můžete setkat i s pojmem „vorvanina“.

Ve skutečnosti nejde o sperma, ale o hustou mazlavou tekutinu, která na vzduchu rychle tuhne a mění se v pevnější voskovitou masu. V minulosti se vorvanina používala k výrobě kosmetických krémů, mýdel a svíček. Šlo o velmi vyhledávanou surovinu, kvůli níž byli vorvani v průběhu 18. a 19. století masově loveni. Podle BBC bylo v tomto období po celém světě zabito asi 300 tisíc jedinců.

Hlavou proti nepříteli

Vědci dnes tento tukový orgán považují za jakési beranidlo, které tlumí nárazy a chrání mozek před mechanickým poškozením. Kredit za prvotní myšlenku ale ponechávají prvnímu důstojníkovi lodi Essex.

„Původně to nebyla naše hypotéza, ale hypotéza Owena Chase,“ říká evoluční biolog Dave Carrier. „Velrybář v 18. století tvrdil, že čelo je zbraň, a my jsme se rozhodli to otestovat.“

Vorvani své beranidlo ovšem prvoplánově nevyvinuli jako zbraň proti velrybářským lodím. Původním důvodem byla soutěž mezi samci podobná té, kterou vídáme u beranů či jelenů. Když se ale na blízku objeví nepřítel, který zabíjí vaše příbuzné, proč mu nezničit loď, když na to máte hlavu?

Ačkoli k útokům vorvaňů na velké lodě dochází podle odborníků jen zřídka, útoky na menší čluny byly v historii pravidelné. Pozoruhodní mořští savci nejspíš jen bránili své území a životy. Lidé se ostatně na jejich populaci dopustili křivd mnohem větších.