Americký bombardér se rozpadl nad Severní Karolínou. Kus vodíkové bomby leží dodnes v poli

Oheň vyděsil celou vesnici

Osmnáctiletý Billy Reeves se vrátil z práce krátce po půlnoci. Sundal si boty a obrátil zrak k oknu. Právě včas, aby uviděl, jak se z nebe řítí vojenský bombardér.

„Dvakrát se převrátil, pak dopadl a explodoval. Oheň byl vyšší než třicetimetrové borovice,“ vzpomínal Reeves.

Jeho pokoj se zalil rudým světlem. Havarovaný stroj hořel pouhých 400 metrů od jeho domu. Přes stěnu slyšel, jak se ve vedlejší ložnici jeho matka modlí.

Sousedé vyděšeně zírali na tu zkázu. Trosky letounu se roztrousily po blízkém poli, některé visely ze stromů, ve vzduchu byl cítit těžký zápach paliva.

Brzy ráno přijeli do Fara vojáci a všechny obyvatele evakuovali.

„Tu noc jsem se nebál,“ uvedl Reeves. „Dostal jsem strach až ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že v tom letadle byly nukleární bomby.“

Stroj se rozpadl už ve vzduchu

Bombardér B-52 byl té noci na zpáteční cestě na vojenskou základnu Seymour Johnson v Goldsboro. Obyvatelé v oblasti byli zvyklí, že jim obří stroje létají nad hlavami, málokomu ale docházelo, že jim zároveň nad hlavami létají i vodíkové bomby. Nešlo přitom o občasné cvičné lety. Americké bombardéry měly rozkaz zůstávat neustále ve vzduchu a být kdykoli připraveny k pohotovému protiúderu v případě útoku ze strany Sovětského svazu.

Osudnou noc osmičlenná posádka B-52 zaznamenala problém s palivovou nádrží. Palivo unikalo do konstrukce letadla a během letu způsobilo trhlinu v pravém křídle. Vojáci už na základnu nedoletěli. Stroj se začal rozpadat doslova za letu. Šest členů posádky se stihlo katapultovat, jeden z nich ale seskok s padákem nepřežil. Další dva zahynuli přímo při havárii.

Jedna bomba vzorně přistála, druhá se zabořila do pole

Padáky byly opatřeny také vodíkové bomby. Jedna z nich díky tomu bezpečně přistála a její padák zůstal zamotaný ve větvích stromu. Druhé bombě se ale padák neotvřel. Zřítila se do tabákového pole rychlostí zhruba 1100 kilometrů za hodinu a vytvořila kráter široký přes čtyři metry.

Aby to bylo ještě napínavější, bomba se při nárazu rozpadla a jednotlivé části zůstaly uvězněny hluboko pod zemí. Podloží bylo navíc plné vody a kráter se neustále zaplavoval. Pátrací akce probíhala nepřetržitě ve dne i v noci. Přesto se první kus bomby našel teprve pátý den.

Vojáci poté ještě objevili mechanismus Arm/Safe, což byl přepínač mezi bezpečným a aktivovaným stavem. Zbytek zbraně ale nenašli nikdy. Armáda pátrání nakonec vzdala, místo znovu zasypala a s majitelem pozemku uzavřela dohodu, která jí k tomuto úseku půdy zajistila práva. Ztracený kus bomby podle později zveřejněných dokumentů zůstal schován v hloubce zhruba 55 metrů pod zemí. A je tam dodnes.

Katastrofě zabránil jediný spínač

Atomové bomby naštěstí nebyly navrženy tak, aby vybuchly při sebemenším otřesu. Před nechtěným odpálením je chránily hned čtyři bezpečnostní mechanismy.

V případě havárie v Severní Karolíně bylo možná přesto k jaderné katastrofě velmi blízko.

Po letech byla odtajněna analýza, kterou několik let po nehodě provedl specialista na bezpečnost jaderných zbraní Parker F. Jones. Podle jeho závěru tři bezpečnostní mechanismy při pádu bomby selhaly. Osud obyvatel rurální oblasti tak závisel na posledním, čtvrtém mechanismu: nízkonapěťovém spínači, který zůstal v klidové poloze.

Téma později rozebral novinář Eric Schlosser ve své investigativní publikaci. Svůj názor na věc vyjádřil slovy:

„Americká vláda se soustavně snažila před veřejností zatajovat informace, aby nemusela čelit otázkám týkajícím se naší politiky jaderných zbraní. Bylo nám řečeno, že neexistuje žádná možnost, že by tyto zbraně mohly náhodně vybuchnout. A přesto tu máme jednu, která k tomu měla velmi blízko.“