Oči jako talíře a nechutný jídelníček. Vampýrovka hlubinná se přizpůsobila nejdrsnějším podmínkám oceánu

Podivný tvor z hlubin

Je tu tma tak dokonalá, že byste v ní neviděli obrysy vlastní ruky. Chlad, který proniká až do morku kostí. A tlak, který by vás rozdrtil. A přesto v takových podmínkách najdete živé tvory. Třeba vampýrovku hlubinnou. Její latinský název Vampyroteuthis infernalis znamená doslova „upíří krakatice z pekla“.

Vědecky ji poprvé popsal německý mořský biolog Carl Chun v roce 1903 během expedice Valdivia. Nedokázal ji zařadit ani mezi klasické chobotnice, ani mezi olihně. Vampýrovka je totiž poslední žijící zástupce zcela samostatné vývojové linie, která už z oceánů vymizela.

Oči jako z jiného světa

Na vampýrovce vás v první řadě zaujmou obrovské oči, které jsou proporcionálně největší ze všech živých tvorů na Zemi. Každé oko může měřit až 2,5 centimetru v průměru, přestože celé tělo dosahuje pouze třiceti centimetrů délky. Kdyby člověk měl podobný poměr, jeho oči by měly průměr přes dvacet centimetrů. Prostě talíře…

Na záběrech z hlubin oči vampýrovky často vypadají, jako by zářily intenzivní modří. Ve skutečnosti však nejde o vlastní barvu, oči jsou průhledné a pouze odrážejí osvětlení z výzkumných ponorek. Pravé bioluminiscenční světlo produkuje vampýrovka na koncích svých chapadel, kde má zvláštní světélkující orgány.

Další bizarní tělesnou partií jsou dvě nitkovitá vlákna, která mohou dosáhnout až osminásobku délky celého těla. Jsou pokryta drobnými chloupky a senzorickými nervy, které tvorovi pomáhají vnímat okolní prostředí a možná i vyhledávat potravu v absolutní tmě.

Když se vampýrovka cítí ohrožená, obrátí svá chapadla naruby a vytvoří tak jakýsi plášť, který jí zakryje tělo. Na jeho povrchu jsou řady drobných výrůstků zvaných cirri, které se třpytí a odrážejí světlo. Vampýrovka v této póze tak trochu připomíná ananas, a vědci ji proto neformálně pojmenovali „pineapple pose“.

Na rozdíl od většiny příbuzných hlavonožců vampýrovka nedokáže měnit barvu. Chybí jí speciální svaly potřebné k ovládání pigmentových buněk zvaných chromatofory. Proto zůstává po celý život v odstínech rezavě červené.

Bez kyslíku a s minimem potravy

Vampýrovka obývá jedno z nejméně přátelských prostředí na planetě. Většinu života tráví v hloubkách mezi 600 a 900 metry, někdy klesá až do tří kilometrů pod hladinu. Žije v takzvaných šerých a půlnočních zónách oceánu, kam prakticky neproniká sluneční světlo, voda je ledová a kyslík zde téměř chybí.

A neplave tu ani moc potravy. Vampýrovka naštěstí vyvinula nejpomalejší metabolismus ze všech známých hlavonožců. Díky tomu dokáže přežít s minimem energie a vydržet dlouhé období bez jídla.

Její měkké, rosolovité tělo má téměř stejnou hustotu jako mořská voda, takže pluje v hloubce bez námahy. Nemusí neustále plavat, aby se udržela na místě. Obrovské žábry jí poskytují velkou plochu pro vstřebávání kyslíku a její krev obsahuje speciální dýchací pigment hemocyanin. Žádný jiný hlavonožec nedokáže kyslík využívat tak efektivně.

I ty obří oči mají v temnotě praktický význam. Vampýrovka s nimi dokáže rozpoznat velké částice organického materiálu, který pomalu klesá z vyšších pater oceánu. Strava to není zrovna vábná, ale tvor žijící v takové hloubce si nemůže moc vybírat.

Jediný hlavonožec, který nejí živou kořist

Navzdory svému děsivému jménu vampýrovka nepije krev ani neloví živé tvory. Je to detritivor, tedy živočich živící se odumřelou organickou hmotou. Jde o jediného známého hlavonožce, který primárně přežívá bez lovu živé kořisti.

Podle některých výzkumů starší a větší jedinci občas uloví rybu, korýše nebo medúzu. Tyto případy jsou však spíše výjimkou. Většinu času vampýrovka pasivně sbírá takzvaný mořský sníh.

Mořský sníh zní poeticky, ale ve skutečnosti jde o směs rozpadajících se zbytků mrtvých živočichů, trusu, hlenu a dalších organických fragmentů. Tyto drobné částice pomalu padají oceánem jako podvodní sněhová vločka a tvoří důležitý zdroj potravy pro mnoho hlubinných organismů.

Vampýrovka má na sběr tohoto pokrmu propracovanou techniku. Vystrčí svá dvě extrémně tenká vlákna pokrytá lepkavým hlenem, na který se organické částice přichytí. Pak vlákno protáhne mezi chapadly a nasbíraný materiál z něj seškrábne. Přísavky na chapadlech produkují další hlen, který pomáhá slepovat částice do kompaktní kuličky. Tu pak vampýrovka pomalu posune k ústům a spolkne.

Místo vypouštění inkoustu světélkuje

Vampýrovka může vypadat hrozivě, ale ve skutečnosti není agresivní. Zato si vyvinula zvláštní mechanismy pro vlastní obranu.

Pokud útočníka neodradí již zmíněná ananasová póza, vampýrovka použije další fígl. Na rozdíl od většiny hlavonožců nemá inkoustový váček, v naprosté tmě hlubin by klasický tmavý inkoust byl stejně k ničemu. Místo toho vypustí oblak světélkujícího hlenu, který v temnotě vytvoří rozptýlenou záři. Predátor je zmaten a vampýrovka zmizí do tmy.

Svět se pro ni neboří ani v případě, že jí predátor ukousne část chapadla. Vampýrovka dokáže ztracenou část regenerovat. Snad díky kombinaci těchto sebeobranných triků přežila v oceánech až do dnešních dnů. A pořád se jí tam daří.