Oči jako talíře a nechutný jídelníček. Vampýrovka hlubinná se přizpůsobila nejdrsnějším podmínkám oceánu

Záhada z nejchladnějších hlubin

Je tu tma tak dokonalá, že byste v ní neviděli obrysy vlastní ruky. Chlad, který proniká až do morku kostí. A tlak, který by vás rozdrtil na prach. A přesto v takových podmínkách žije jeden z nejpodivnějších tvorů planety – vampýrovka hlubinná. Její latinský název Vampyroteuthis infernalis znamená doslova „upíří krakatice z pekla“.

Když německý mořský biolog Carl Chun v roce 1903 vědecky popsal tvora odchyceného během expedice Valdivia, netušil, že právě objevil živoucí hádanku. Vampýrovka totiž není ani klasická chobotnice, ani pravá oliheň. Je to poslední žijící zástupce zcela samostatné vývojové linie, která nemá v dnešních oceánech obdoby.

Oči jako z jiného světa

První věc, která vás na vampýrovce ohromí, jsou její obrovské oči – proporcionálně největší ze všech živých tvorů na Zemi. Každé oko může měřit až 2,5 centimetru v průměru, přestože celé tělo dosahuje pouze třiceti centimetrů délky. Kdyby člověk měl podobný poměr, jeho oči by měly průměr přes dvacet centimetrů.

Na záběrech z hlubin oči vampýrovky často vypadají, jako by zářily intenzivní modří. Ve skutečnosti však nejde o vlastní barvu – průhledné oči pouze odrážejí osvětlení z výzkumných ponorek. Pravé bioluminiscenční světlo produkuje vampýrovka jinde: na koncích svých chapadel, kde má specializované světélkující orgány.

Dalším bizarním prvkem jsou dvě nitkovitá vlákna, která mohou dosáhnout až osminásobku délky celého těla. Jsou pokryta drobnými chloupky a senzorickými nervy, které tvorovi pomáhají vnímat okolní prostředí a možná i vyhledávat potravu v absolutní tmě.

Když se vampýrovka cítí ohrožená, předvede úchvatnou obrannou show. Dokáže obrátit svá chapadla naruby a vytvořit tak jakýsi plášť, který zakryje její tělo. Tento manévr odhalí řady drobných výrůstků zvaných cirri, které se třpytí a odrážejí světlo. Celá póza připomíná ananas – vědci ji proto neformálně pojmenovali „pineapple pose“.

Na rozdíl od většiny příbuzných hlavonožců vampýrovka nedokáže měnit barvu. Chybí jí speciální svaly potřebné k ovládání pigmentových buněk zvaných chromatofory. Proto zůstává po celý život v odstínech rezavě červené.

Mistryně přežití v pekle bez kyslíku

Vampýrovka obývá jedno z nejméně přátelských prostředí na planetě. Většinu života tráví v hloubkách mezi 600 a 900 metry, někdy klesá až do tří kilometrů pod hladinu. Nachází se v takzvaných šerých a půlnočních zónách oceánu, kam prakticky neproniká sluneční světlo, voda je ledová a kyslík téměř chybí.

Nedostatek kyslíku by pro většinu živočichů znamenal jistou smrt. Vampýrovka však vyvinula nejpomalejší metabolismus ze všech známých hlavonožců. Díky tomu dokáže přežít s minimem energie a vydržet dlouhé období bez jídla.

Její měkké, rosolovité tělo má téměř stejnou hustotu jako mořská voda, takže pluje v hloubce bez námahy – nemusí neustále plavat, aby se udržela na místě. Obrovské žábry jí poskytují velkou plochu pro vstřebávání kyslíku a její krev obsahuje hemocyanin, speciální dýchací pigment s mimořádně vysokou afinitou ke kyslíku. Žádný jiný hlavonožec nedokáže kyslík využívat tak efektivně.

I ty obří oči mají v temnotě praktický význam. Vampýrovka s nimi dokáže rozpoznat relativně velké částice organického materiálu, který pomalu klesá z vyšších pater oceánu dolů. V prostředí, kde je jídlo vzácné a nepředvídatelné, může být tato dovednost otázkou života a smrti.

Jediný hlavonožec, který nejí živou kořist

Navzdory svému děsivému jménu vampýrovka nepije krev ani neloví živé tvory. Je to detritivor – živočich živící se odumřelou organickou hmotou. Jde o jediného známého hlavonožce, který primárně přežívá bez lovu živé kořisti.

Některé výzkumy naznačují, že starší a větší jedinci občas uloví rybu, korýše nebo medúzu. Tyto případy jsou však spíše výjimkou. Většinu času vampýrovka pasivně sbírá to, co klesá shora – takzvaný mořský sníh.

Mořský sníh zní poeticky, ale ve skutečnosti jde o směs rozpadajících se zbytků mrtvých živočichů, trusu, hlenu a dalších organických fragmentů. Tyto drobné částice pomalu padají oceánem jako podvodní sněhová vločka a tvoří důležitý zdroj potravy pro mnoho hlubinných organismů.

Vampýrovka má na sběr tohoto pokrmu propracovanou techniku. Vystrčí svá dvě extrémně tenká vlákna pokrytá lepkavým hlenem, na který se organické částice přichytí. Pak vlákno protáhne mezi chapadly a nasbíraný materiál z něj seškrábne. Přísavky na chapadlech produkují další hlen, který pomáhá slepovat částice do kompaktní kuličky. Tu pak vampýrovka pomalu posune k ústům a spolkne.

Obrana bez inkoustu: Světélkující hlen a obětovaná chapadla

Vampýrovka může vypadat hrozivě, ale ve skutečnosti se nespoléhá na agresi. Místo toho vyvinula unikátní sadu únikových triků přizpůsobených životu v hlubinách.

Pokud útočníka neodradí již zmíněná ananasová póza, vampýrovka použije další zbraň. Na rozdíl od většiny hlavonožců nemá inkoustový váček – v naprosté tmě hlubin by klasický tmavý inkoust byl stejně k ničemu. Místo toho vypustí oblak světélkujícího hlenu, který v temnotě vytvoří rozptýlenou záři. Predátor je zmaten a vampýrovka zmizí do tmy.

Někdy však útěk stojí oběť. Predátor může během útoku ukousnout nebo utrhnout část chapadla. Vampýrovka naštěstí dokáže ztracenou část regenerovat. V boji o přežití tak může být obětování kusu chapadla rozumnou strategií.