Metrový predátor s klepety jako dlaně. Obří štír vládl světu, kde ještě neexistovali dinosauři

Když na Zemi ještě nebyly lesy

Představte si krajinu bez stromů, bez ptačího zpěvu, bez šustění listí. Jen nízké zelené koberce prastarých rostlin, v nichž se hemží drobní členovci. A nad nimi – lovecké monstrum velikosti psa, jehož klepeta měří šestnáct centimetrů.

Takto vypadal svět raného devonu, geologického období před více než 400 miliony let. Tehdy se život teprve učil přežívat mimo vodu. Žádní velcí predátoři na souši ještě neexistovali, dokud se neobjevil Praearcturus gigas, štír, který svou velikostí překonal všechny své budoucí příbuzné.

Fosilie tohoto tvora byly objeveny už v 19. století na území dnešní Anglie a Walesu, konkrétně v oblastech Herefordshire a Powys. Po celá desetiletí ale vědci nevěděli, co vlastně našli. Původně si mysleli, že jde o nějakou prehistorickou stonožku nebo obrovskou suchozemskou blechu.

Záhada, která trvala 150 let

Když Henry Woodward v roce 1871 poprvé fosilii pojmenoval, dal jí jméno odkazující na rod Arcturus – skupinu dnešních mořských stejnonožců. Zkrátka si myslel, že jde o korýše, ne o štíra. A tato interpretace přetrvávala desítky let.

Teprve v 80. letech minulého století začali vědci tušit pravdu. Problém byl v tom, že fosilie byly neúplné – chyběl charakteristický ocas, chyběly některé klíčové části těla. Bez nich bylo těžké cokoli potvrdit.

Průlom přišel v roce 2015, kdy byl v Kanadě popsán jiný pravěký štír – Eramoscorpius. Ten byl zachován mnohem lépe a ukázal vědcům, na co se mají dívat. Dr. Richie Howard, kurátor fosilních členovců v Natural History Museum v Londýně a hlavní autor nové studie, vysvětluje klíčový moment:

„Eramoscorpius byl popsán na základě dobře zachovalé fosilie a je to jednoznačně štír. Jedním z klíčových rysů jeho anatomie je sternum – dlouhá trojúhelníková struktura s rýhou uprostřed na spodní straně karapaxu. Praearcturus je podobně starý jako Eramoscorpius a má také jednu z těchto struktur. To nade vší pochybnost dokazuje, že Praearcturus musel být štír.

Pomocí moderních metod, jako jsou CT skeny a digitální rekonstrukce, dokázali vědci konečně poskládat puzzle dohromady. A výsledek byl ohromující.

Vládce mezi trpaslíky

Praearcturus gigas dosahoval délky přes jeden metr, což z něj činí největšího známého štíra v historii planety. Pro srovnání: největší dnešní štír, indický lesní štír, měří maximálně 23 centimetrů. Japonský krab pavoučí, největší žijící klepetnatý živočich, má sice rozpětí nohou téměř čtyři metry, ale žije ve vodě, která ho nadnáší.

Praearcturus byl jiný. Lovil na souši i ve vodě. Na souši se živil drobnými členovci – v té době prakticky jedinými živočichy, kteří opustili oceán. Ale protože suchozemské ekosystémy byly ještě v plenkách, potřeboval k přežití lovit i pod hladinou.

Fosilie nalezené ve Walesu ukazují, že měl laločnaté struktury zvané epimera, podobné těm u humrů a krabů, díky nimž se mohl pohybovat ve vodě. Tam číhal na ryby a jiné větší kořisti, které na souši ještě nebyly k dispozici.

Richie Howard upozorňuje na fascinující evoluční paradox:

„Praearcturus žil v době, kdy život na souši teprve začínal a předkové plazů, savců a ptáků ještě neopustili vodu. To naznačuje, že tento druh mohl vyrůst do takové velikosti proto, že na souši neexistovali žádní jiní velcí predátoři. To mu umožnilo jeho prostředí zcela ovládnout.“

Jinými slovy: Praearcturus byl obrem mezi trpaslíky. Stal se dominantním lovcem ne proto, že by byl dokonale přizpůsobený, ale proto, že konkurence prostě ještě neexistovala.

Co přišlo po něm

Praearcturus dominoval světu, který si dnes nedokážeme ani představit. Ale jeho éra nemohla trvat věčně. Během milionů let, které následovaly, se suchozemské ekosystémy stávaly složitějšími. Objevovaly se první lesy, první obojživelníci, první hmyz schopný letu.

Richie Howard upozorňuje na časový kontrast:

„Když lidé přemýšlejí o obřích členovcích, mají tendenci si představovat obrovské stonožky, jako byla Arthropleura, nebo vážky podobné griffinflies. Tyto druhy však žily v období karbonu, nejméně 55 milionů let po Praearcturusovi, kdy už měly suchozemské ekosystémy čas se rozvinout.“

Fosilie naznačují, že Praearcturus mohl přežít ještě dalších 40 milionů let. Aby to ale vědci mohli stanovit s jistotou, potřebují mnohem více materiálu.

Svět se každopádně změnil. Konkurence rostla. A obří štíři postupně z planety postupně zmizeli.

Dnes nám po nich zůstaly jen fragmenty zkamenělých těl a otázky: Jak přesně lovili? Jak rychle se pohybovali? Měli jed? A co přesně je nakonec přivedlo k zániku? Odpovědi možná leží někde hluboko v britské půdě, která čeká na další průzkum.