Červený telefon nikdy neexistoval. Jak ve skutečnosti fungovala horká linka mezi Washingtonem a Moskvou

Prodleva v komunikaci mohla zničit svět

V říjnu 1962 stál svět na pokraji jaderné války.

Spojené státy odhalily sovětské jaderné rakety na Kubě a následující dny patřily k nejnebezpečnějším okamžikům studené války. Prezident John F. Kennedy a sovětský vůdce Nikita Chruščov spolu sice komunikovali, ale zprávy mezi Washingtonem a Moskvou putovaly přes prostředníky a velmi pomalu.

Stačilo nedorozumění nebo zpoždení důležité informace z druhé strany, a jedna z jaderných velmocí mohla ve strachu z útoku odpálit ničivou zbraň. 

Hledalo se rychlejší spojení

V důsledku kubánské krize v lednu 1963 Kennedy upozornil, že Spojené státy potřebují rychlejší způsob komunikace se Sovětským svazem.

V červnu téhož roku obě strany podepsaly dohodu o zřízení zvláštního komunikačního spojení.

O několik týdnů později bylo hotovo.

Nešlo přitom o žádnou mezinárodní telefonní linku, ale o soustavu dálnopisných zařízení. Prezident Spojených států a sovětský vůdce si nemohli jednoduše popovídat přes telefon červené ani jiné barvy. Mohli si jen posílat písemné zprávy, které se na druhém konci vytiskly.

Washington se spojil s Moskvou

Nová linka začala fungovat 30. srpna 1963.

Její první zpráva nebyla nijak dramatická ani diplomatická. 

Z Washingtonu do Moskvy putovala věta:

„The quick brown fox jumped over the lazy dog’s back 1234567890.“

(Rychlá hnědá liška skočila přes záda líného psa 1234567890)

Zní to nesmyslně?

Mělo to svůj důvod. Tato věta totiž obsahuje všechna písmena anglické abecedy a zároveň číslice. Technici tak mohli zkontrolovat, zda systém správně přenáší všechny znaky.

A pak přišla odpověď z Moskvy.

Sověti poslali podobnou testovací zprávu v ruštině. Jenže američtí operátoři jí nerozuměli tak, jak měli. Nová supermoderní komunikační linka tedy při svém prvním dni provozu narazila na docela obyčejný problém: lidé na druhém konci potřebovali správný překlad.

Žádný prezident na drátě

Americký konec linky navíc nebyl v Oválné pracovně.

Hlavní terminál byl umístěn v Pentagonu, v Národním vojenském velitelském centru. Odtud se pak měly v případě krize posílat a přijímat zprávy.

Američané do Moskvy poslali čtyři dálnopisná zařízení. Obě strany si zároveň vyměnily vybavení potřebné k překladu a zabezpečení komunikace.

Vedle hlavního spojení existovalo také záložní rádiové spojení pro případ, že by dálnopisný systém přerušila technická porucha. 

Proč tedy všichni znají červený telefon?

Odpověď je prostá. Vymyslel si ho Hollywood.

Obraz amerického prezidenta, který zadává Pentagonu příkaz k naťukání důležité depeše do stroje, by zkrátka nebyl tak vizuálně efektivní. Ve filmech a seriálech se proto začal objevovat červený telefon, u kterého stačilo zvednout sluchátko a spojení se sovětským protějškem se navázalo hned. 

Motiv to byl natolik silný, že postupně překryl skutečnou podobu celé technologie.

Horká linka se skutečně používala

První skutečně významné využití dálnopisného spojení přišlo během šestidenní války mezi Izraelem a okolními arabskými státy v roce 1967. Spojené státy a Sovětský svaz potřebovaly rychle komunikovat, jelikož se v oblasti pohybovaly jejich vojenské síly a hrozilo, že by mohlo dojít k nebezpečnému nedorozumění.

Horká linka se později využívala také během jomkipurské války v roce 1973.

Komunikační systém se v dalších desetiletích postupně modernizoval a časem se do hry zapojily také satelity.

Původní dálnopisná linka tak byla jen začátkem. Z dnešního pohledu to byl systém primitivní, ale fungoval. A možná zabránil katastrofě rozsahu, který si ani nechceme představit.