Den, kdy sluneční bouře překvapila moderní svět. V roce 1859 hořely telegrafy a noc se změnila v den

Papír pod jeho prsty je vlhký od potu. Richard Christopher Carrington sedí u dalekohledu a pozoruje Slunce, když se na disku objeví dva body tak jasné, že si myslí, že mu do přístroje proniklo světlo z okna.

Není to okno. Je to začátek největší technologické katastrofy devatenáctého století.

Carrington si později zapíše: „Vypukly dvě skvrny intenzivně jasného a bílého světla… jas se plně vyrovnal přímému slunečnímu svitu.“

Ve stejný okamžik totéž vidí jiný britský astronom, Richard Hodgson. Oba muži právě sledují gigantický výron koronální hmoty – obří bublinu nabitých částic, která se vyřítila směrem k Zemi.

Sedmnáct hodin do apokalypsy

Běžně trvá taková cesta tři až čtyři dny. Tentokrát to bylo 17,6 hodiny.

Proč tak rychle? Vesmír byl připravený. O tři dny dříve, 28. srpna, udeřila první, slabší vlna geomagnetické bouře. Vyčistila cestu slunečnímu větru jako sněhový pluh. Hlavní úder mohl dopadnout s plnou silou.

A dopadl. Mezi 1. a 2. zářím.

Když si zlatokopové pletli noc s ránem

Polární záře, obvykle vyhrazená pro Arktidu, se rozhořela po celé zeměkouli. Karibik. Kuba. Havaj. Bahamy. Panama. Austrálie. Japonsko.

Boston Transcript z 29. srpna popsal začátek show: „Severní část oblohy získala téměř krvavě červenou barvu, zatímco tu a tam šlehaly dlouhé pruhy světla od horizontu k zenitu…“

Zlatokopové ve Skalistých horách se vzbudili v jednu ráno a začali vařit snídani. Mysleli si, že svítá. Jiní lidé si uprostřed noci četli noviny pod širým nebem bez svíček.

Telegraf bez baterií a operátoři s popáleninami

V oblasti nových technologií to už tak vtipné nebylo. Telegrafní síť kolabovala. Globální výpadek trval minimálně osm hodin.

Indukovaný proud v drátech způsoboval jiskření, rány elektrickým proudem a lokální vznícení telegrafního papíru. Skotský fyzik Balfour Stewart zaznamenal v observatoři Kew masivní magnetické anomálie.

Mýtus tvrdí, že telegrafní sítě po celém světě shořely na popel. Realita? Dočasné vyřazení z provozu, popálení několika operátorů, lokální vznícení součástek. Nikoliv plošné uhoření tisíců kilometrů drátů.

Ale pak se stalo něco ještě podivnějšího.

Dvě hodiny na nebeský pohon

Ráno 2. září 1859. Telegrafní stanice v Bostonu. Operátoři American Telegraph Company přicházejí do práce a zjišťují, že linky jsou pod tak silným napětím z atmosféry, že hrozí roztavení kontaktů.

Odpojí chemické baterie. Zdroje napájení jsou pryč.

Proud v drátech stále teče.

Bostonský operátor zkusmo posílá zprávu do Portlandu ve státě Maine. Bez jakýchkoliv baterií. Portlandský operátor okamžitě odpovídá – zprávu přijímá čistěji a stabilněji než s běžným napájením.

Oba operátoři takto úspěšně komunikují a posílají soukromé depeše po dobu dvou hodin pouze na tento nebeský pohon, dokud intenzita bouře nezeslábne.

Carringtonova supererupce

To, co Richard Christopher Carrington a Richard Hodgson spatřili 1. září 1859, vstoupilo do dějin jako Carringtonova událost – nejznámější sluneční supererupce v moderních dějinách.

Někdy se o ní mluví jako o nejsilnější bouři vůbec. To je však mýtus. Analýzy letokruhů a koncentrace uhlíku-14 prokázaly existenci takzvaných Miyakeho událostí (například v roce 774 n. l. nebo před 14 300 lety), které byly 10× až 20× silnější.

Carringtonova bouře není rekordmanem. Je ale nejlépe zdokumentovanou supererupcí, která zasáhla technologickou civilizaci.

Co by se stalo, kdyby Zemi zasáhla dnes?

Dnes už bychom na podobnou sluneční bouři nehleděli tak bezmocně jako v roce 1859. Slunce nepřetržitě sledují družice a předpovědní centra dokážou před příchodem silného oblaku nabitých částic varovat provozovatele elektrických sítí i satelitů. Ti mohou přijmout ochranná opatření a omezit riziko poškození zařízení.

Přesto by extrémně silná geomagnetická bouře mohla způsobit výpadky rádiového spojení, zhoršit přesnost GPS, narušit provoz satelitů a vyvolat nebezpečné proudy v elektrických sítích. Největší obavy se týkají právě rozsáhlých elektrických sítí, kde mohou geomagneticky indukované proudy poškodit transformátory a v krajním případě způsobit rozsáhlé výpadky elektřiny. Neznamenalo by to ale automaticky globální katastrofu – dnešní monitoring, varovné systémy a ochranná opatření nám dávají něco, co lidé v roce 1859 neměli: čas se připravit.