Narvalové ve službách vědy: Mořští savci sbírají údaje z hlubokých fjordů, kam se lodě nedostanou

Výzkumníci z Kodaňské univerzity a Grónského institutu přírodních zdrojů potřebovali zjistit, jak se mění voda hluboko uvnitř východogrónských fjordů během zimního období. Otázka byla, zda se oteplování oceánu nějakým způsobem projevuje ve spodní části ledovců. 

Jenže Scoresbyho záliv, jeden z nejodlehlejších koutů Grónska, má zásadní problém. Když přijde zima, mořský led přístup výzkumných lodí prakticky znemožní. A letní vzorky vědcům nestačily. 

Rozhodli se proto využít pomocníky, kteří žádné výzkumné plavidlo nepotřebují.

Narval jako živá oceánografická sonda

Scoresbyho záliv je součástí největšího fjordového systému na světě a rozkládá se na ploše přibližně 10 000 kilometrů čtverečních. Některé jeho části jsou hluboké více než kilometr a vědci z nich mají jen velmi málo přímých měření.

Narvalové se přitom v těchto vodách pohybují běžně, a navíc se dokážou potápět do značných hloubek. 

Do výzkumu se jich zapojilo celkem šest. Místní inuitští lovci je v okolí Scoresbyho zálivu odchytili a vědci jim na těla připevnili speciální přístroje.

Šlo o CTD senzory, tedy zařízení schopná měřit vodivost, teplotu a hloubku. Součástí systému byl také satelitní vysílač, který umožnil sledovat pohyb zvířat a získaná data následně odesílat vědcům.

Zařízení měřilo přibližně 12 × 6 × 3,5 centimetru a vážilo 316 gramů. Na tělech narvalů zůstávala přibližně 85 až 332 dnů, poté se sama uvolnila.

Tisíce měření z míst, kam se člověk nedostane

Narvalové sbírali údaje od srpna 2017 do července 2020. Celkem vědci získali 2060 oceánografických profilů a některá měření pocházela z hloubek přesahujících 1500 metrů.

Zvířata přitom nedělala nic mimořádného. Prostě se potápěla, hledala potravu a pohybovala se ve svém přirozeném prostředí. 

A co vlastně vědcům pomohla zjistit? 

Znepokojivá zpráva z hlubin

Odborníci na základě dat nasbíraných narvaly zpracovali studii, která vyšla 26. srpna 2026 v časopise Science Advances. Jejím hlavním přínosem je důkaz o tzv. atlantifikaci Arktidy. 

Vědci zjistili, že teplá atlantická voda proniká hluboko do východogrónských fjordů a dostává se až několik set kilometrů od pobřeží.

Současně se ukázalo, že vrstva teplé atlantické vody sílí, zatímco vrstva studené polární vody nad ní se ztenčuje.

A to je nemilá, avšak důležitá zpráva pro grónské ledovce.

Teplejší voda totiž může přispívat k jejich rychlejšímu odtávání zespodu. Nová data by tedy měla zpřesnit klimatické modely, které se snaží předpovědět, jak rychle bude Grónsko v budoucnu ztrácet led.

Za novou studii vděčíme narvalům

Konkrétní měření by přitom vědci nikdy nezískali, kdyby neměli šikovné pomocníky z řad obřích mořských savců.  

„Použili jsme zcela novou techniku,“ řekl agentuře AFP Mads Peter Heide-Jørgensen, profesor Grónského institutu přírodních zdrojů a hlavní autor studie. „Zatímco narvalové prozkoumávají studené hlubiny Arktického oceánu, my můžeme sedět v našich teplých kancelářích, pít kávu a sledovat, jak přicházejí data,“ dodal s úsměvem.

Sami narvalové si nejspíš vůbec neuvědomují, jaký přínos vědě poskytli. Svou misí ale nakonec pomohli i svému vlastnímu druhu. Je totiž i v jejich zájmu, aby vědci co nejlépe porozuměli změnám v Arktidě. Právě na tom může záviset, jak bude jejich ledový domov vypadat za několik desítek let.